Nostalgie zašlých zim: Dřevní časy tvrďáků

Foto: Wikipedia.org

Ambicí rubriky je přiživit nostalgickou víru, že lyžařská minulost byla přinejmenším stejně dobrá jako současnost. Soudobé technologie, nákladné investice i mazaný marketing vjem lyžařova zážitku bezesporu mění. Činí jej však pokročilejším, hodnotnějším? Přebíjí pohoda hebce vyžehleného manšestru výzvu přinutit 215cm lyže točit v neupraveném hlubokém? Je dnešní lyžařská móda víc šik než v šedesátkách? Krojený carvingový oblouk elegantnější než snožný Steina Eriksena? Kdoví. Jisté se zdá být jedno: radost z klouzání po sněhu zůstává vůči pokroku imunní.

NOSTALGIE 96 ALyžování v Evropě i Americe se těšilo nejbouřlivějšímu vzestupu, když bylo plné syrového nepohodlí. Po druhé světové válce a celá padesátá léta šlo o drsňáckou aktivitu lákající odhodlané povahy ochotné vydržet stát hodinové fronty na kotvu či sedačku. Konečky prstů i nosy rutinně omrzaly. Aby se při dlouhé jízdě línou jednosedačkou trochu zahřáli, nosili skijeři tlusté spodní prádlo, flanelovou košili, dva vlněné svetry a navrch šusťákovou větrovku. Dole pod kopcem se mohli ohřát v chatě – zatuchlé tmavé boudě plné štiplavého kouře z mizerně táhnoucích kamen a ručně balených cigaret.

Na kopec se nechávali vytáhnout zaháknutím na škubavě se pohybující lano, jež umělo vyhazovat klouby z ramen a sem tam podrtit nějaký ten zapomenutý prst. Dolů se spouštěli celou zimu dokola rozjížděným sněhem, maskujícím různě hluboko pod povrchem ukryté kameny. Čas od času víc než dvoumetrové dřevěné lyže přišly o kus hrany nebo se zkroutily do vrtule. Kožené boty se střídavě scvrkávaly a bobtnaly. Vázání vypadalo a nezřídka i fungovalo jako past na medvědy. Pevná kovová špička držela botu jako ve svěráku; pokud si lyžař při krkolomnějším pádu nevymkl kotník nebo nezlomil nohu, pak nejspíš proto, že lyže se zlomila dřív.

NOSTALGIE 96 E

NOSTALGIE 96 D

Podmínky na svazích byly přesně takové, jak se přes noc vyspala mamá příroda, včetně drnů trávy, trčících klacků, pařezů či vydřeného štěrku. Jedinou technologií na kopci byl prostý lanový vlek; sněhové rolby byly ještě na houbách spolu s digitálkami, tempomatem a facebookem. Vlekař býval ochoten darovat lístek tomu, kdo se uvolil hodinu ráno sešlapávat svah.

Na svou víkendovou romantiku vyráželi nadšenci už v pátek večer s lyžemi na ramenou a batohem na zádech. Nejčastěji směr nádraží; lyžařské vlaky byly v poválečných letech častým a relativně levným druhem spojení s horami. Šlo jej učinit ještě levnějším, pokud se člověk po nástupu do vagónu zašil před procházejícím konduktérem. Alternativou často i šest či víc hodin trvajícího železničního cestování byla o nic rychlejší, natož bezpečnější, jízda autem po namrzlých úzkých silnicích. Pokud uhodila obleva, lyžař mohl najít po návratu z kopce své auto s koly utopenými v blátě. Hůř pak bylo, když zase přituhlo.

NOSTALGIE 96 B

Víkendoví dobrodruzi přespávali v primitivních farmářských boudách, skrz jejichž netěsnící prkenné stěny cestoval mrazivý vzduch sem a tam. Kdo nechal večer na stole sklenici vody, ráno z ní měl kus ledu. Záchody byly obvykle suché na dvoře, jediný tekoucí kohoutek v boudě se nechával záměrně stále kapat, aby nezamrzlo potrubí. Kamna na dříví dokázala hromadnou ložnici jakž takž vytopit, ráno však byl oheň vyhaslý. První ranní rutinou tak nebyla cesta na záchod, nýbrž sehnat nějaké třísky a foukat do zbytků žhavých uhlíků. Sušení bot se vyvinulo v komplexní strategii umístit je u kamen dost blízko, aby se vyhřály, ale ne příliš, aby se náchylná kůže nezničila.

Tehdejší lyžaře nemohly odradit ani strasti strohého vybavení a primitivních vleků, ani občasné omrzliny, déšť, ledovka nebo vichřice. Všechno nepohodlí je paradoxně utužovalo v pocitech kamarádství a sdíleného dobrodružství – hodnotách, o nichž dnešní reklamy areálů, přechvalujících svá polstrovaná křesla a zasněžovací systémy, pohříchu mlčí.

NOSTALGIE 96Že ještě v šedesátých letech nemělo lyžování nouzi o pravověrné srdcaře, naznačuje výstřižek z tehdejšího amerického SKI: „Pro líného sportovního ochmelku, jako jsem já, je horské středisko nejlepším flekem na světě. Jinde bych žít nedokázal, čestně,“ říká rodilý newyorčan Ted Ross, který přišel do Stowe jako mladík v roce 1964. Od té doby se stihl oženit, rozvést, vystřídat něco zaměstnání, vydělat a ztratit dost peněz. V současnosti je na dně, ale užívá si to.

„S kámošem jsme si otevřeli hospodu, ale brzy ji zas prodali – to když mi došlo, že nebudu na té správné straně baru. Učil jsem lyžování a psal pro místní skimagazín, ten ale zkrachoval. Prodával jsem pak lyžařské oblečení, dělal do realit, koupil jsem dům a oženil se. To byly fajn časy. Jenže další zimu nenapadl sníh a začalo to. Reality šly do kytek, oblečení se neprodávalo, dostal jsem padáka. Žena požádala o rozvod, vyhořel nám barák. Něco jsem ale musel dělat – šel jsem zas učit.“ Ted v zimě vyučuje lyžování a začal podnikat s běžkařským oblečením. Zatím je v tom po krk, uzavírá dobový článek.

Sladké pionýrské padesátky a šedesátky západního světa. Lyžař byl tehdy tím, kdo nejen lyžoval, nýbrž i vstoupil do svébytné kultury pulsující atmosférou ryzího přátelství a nezměrné lásky k horám. Nakolik stejný, či nestejný lidský druh se vozí ve vyhřívaných bublinách lanovek dnes?

Předchozí článekBomber Bode u Lanceho v Aspenu
Další článekNostalgie zašlých zim: Bejby nebude sedět v koutě
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.