Bill Koch: Rebel, snílek, ambasador

Foto: YouTube

Navzdory medailové sklizni žen posledních let neexistuje v Americe jedinečnější běžkařská ikona než pan Bill Koch. Excentrický závodník, vývojář, mluvčí odvětví, inovátor lyžařské techniky. Též první a donedávna i jediný americký olympijský medailista.

Na písku
Billa si naživo pamatuju z poloviny devadesátých let z Oregonu, kam se přestěhoval z Havaje, kde předešlých pár roků pobýval a – denně lyžoval na běžkách po tamních písčitých plážích ostrova Molokai, doslova ode dveří svého pobřežního domu.

Jakkoli to může znít za vlasy přitažené, Koch objevil lyžování na písku coby svou specifickou tréninkovou metodu už zkraje osmdesátých let. Dlouho však prý nebyl schopen najít dostatečně rychlý písek, proto pláž využíval jen pro kratší intervalovou a silovou přípravu.

Podle svého tehdejšího vyjádření si vlastně ani neuvědomoval, že existují tak rozdílné kvality v rychlosti písku, dokud nepřicestoval s běžkami – což je pomalu oxymóronem samo o sobě – právě na Havaj. Tam na vlastní zkušenost doznal, že aby bylo běžecké lyžování na písku rozumným zážitkem – či ještě líp – aby se přibližovalo pocitu z jízdy na sněhu, musí jít o pohyb dostatečně rychlý, aby šlo bruslit bez použití holí. To shledával dlouho utopickou podmínkou; protože i když občasně na nějakém pobřeží narazil na relativně rychlý písek, šlo spíš o jednotlivé nedlouhé pasáže s i tak velmi proměnlivými podmínkami.

Na ostrově Molokai (jenž je pátým největším z osmi hlavních Havajských ostrovů s rozlohou přes 670 km2) objevil asi tři nebo čtyři pláže, na nichž šlo dle jeho standardů rozumně lyžovat. Ale i zde konstatoval, že podmínky v kvalitě písku jsou značně proměnlivé – den ze dne, během vlastního dne, i sezónu od sezóny. Pozdní podzim podle Kocha bývá vesměs skvělým obdobím, jelikož časté deště přinesou písku potřebnou vlhkost. Dobré podmínky pokračují přes zimu a často až do jara, v létě je však i havajský písek pomalý. Podle Kocha má písek dimenzi, která sněhu chybí – vyžaduje povědomí o interakci s přílivovými vlnami, což podle něj pomáhá vybudovat si a dál kultivovat instinktivní lyžařské dovednosti.

S rodinou
Kromě lyžování na havajských plážích i sněhu se Kochův život primárně odehrává kolem jeho rodiny. Spolu se svou druhou ženou Kate vychovávají dvě děti, dceru a syna ve věku 18 a 17 let.

Po několika letech v havajském edenu přesídlili do neméně rajského hornatého prostředí scénického Ashlandu v jižním Oregonu. „Ashland je skvělým městem pro lyžaře,“ vyznává se Koch. „Je tu spousta míst k ježdění během půlhodinky cesty autem.“ Bill dodává, že jeho současné lyžování je na hony vzdálené jeho slavným časům osmdesátých let. „Mé současné sportování je – tak jako ostatně vždycky bylo – vedené láskou k lyžím a sněhu. Už jen moct být venku v nádherné přírodě a absolvovat v takovém prostředí ty správné pohyby na mě působí značně terapeuticky.“

Nejenomže od skončení aktivní kariéry neměl Bill Koch žádné závodní ambice ve veteránských kategoriích – sám zdůrazňuje, že jeho lyžování začalo být hodně pomalé: „Jde o naprosto rozdílnou disciplínu a něco, o co si mé tělo po tvrdé tréninkové řeholi hlasitě říkalo – hodně strečinku a nových, odlišných pohybů na lyžích. Experimenty na písku do tohoto plánu přirozeně zapadaly.“

V byznysu
Bezprostředně po konci závodní kariéry se Bill Koch pustil do podnikání, jak jinak než spjatého s jeho milovaným lyžováním a jak jinak než neortodoxního: jal se vyvíjet vlastní kolekci oblečení Koch XC specifického tím, že se jednalo o jedinou vrstvu, suplující tradiční vrstvy tři. Šest let hledal a testoval nejrůznější druhy látek, bez valného úspěchu; neochotně proto pro svou značku používal standardní průmyslové tkaniny. Až v roce 1992 – záhy, co svou kolekci licenčně prodal silnému oborovému brandu SportHill, jeho vysněný typ látky textilní branže vyvinula a Kochův koncept se po několik let zdál být plně funkčním. Pak však náhle vinou nekontrolovatelných změn v technologických procesech čínského dodavatele ztratila jejich používaná látka kritickou schopnost odolávat větru a Koch jakoby se ocitl opět na začátku.

Po několika dalších letech sveřepého, leč marného hledání vhodné tkaniny od svého podnikání upustil. „Dál jsem přesvědčený, že koncept jediné vrstvy (i zimního) oblečení je stále stejně dobrý, jako byl kdykoli v lidské historii. Komu se podaří vhodnou látku vyvinout, na toho čeká gigantická díra na trhu. Pokud se taková tkanina objeví, bude mě zajímat do byznysu s oblečením strčit opět nohu.“

Prostořeký
Poměry v závodním lyžování nepřestal ani po konci aktivní kariéry sledovat a vyjadřovat se k nim. Vesměs zněl kriticky a nebral si servítky, jako v tomto svém komentáři pro americký oborový magazín z přelomu milénia: „Elitní běžecké lyžování na tom už od osmdesátých let není nijak dobře, protože se nedokázalo oprostit od dopingu. Zdá se mi, jako by kdekdo ve sportu byl přesvědčený, že bez podpůrné biochemie se ve vrcholovém lyžování nedá vyhrávat. Jenže to jsou falešné domněnky a je třeba je rozptýlit. Prakticky celou svou kariéru jsem závodil s otravujícím vědomím, že se v našem sportu používá krevní doping. Naštěstí jsem takovou informaci nikdy nebral negativně a nepropadal beznaději, že dopující podvodníky nemůžu porazit – pojal jsem situaci jako novou, ještě větší výzvu.“

Zdaleka nejvíc však Billa znepokojoval otisk, jaký užívání dopingu mohlo zanechat na myšlení sportující mládeže: „Jak děti dospívají, zejména pak ty, které aspirují na reprezentaci, co vidí? Situace v našem sportu jim vysílá nešťastný vzkaz typu ‚sypej a budeš vyhrávat‘. Tohle je pro náš sport fatální. Mladí musí být vedeni ke schopnosti naučit se dolovat ze svých zásob a snažit se ovládat svou vůli, což má a vždy bude mít mnohem větší potenciál než jakýkoli doping.“


↑ Bill Koch, ikona nadace BKYSL mezi mladými lyžaři vermontské Stratton Mountain School // Stratton Mountain School

Olympionik
Bill Koch se nikdy netajil tím, že po skončení vlastní závodnické dráhy vědomě přestal mít se světem závodního běžeckého lyžování těsné kontakty. Dokonce se nebyl osobně podívat ani na domovských ZOH 2002 v Salt Lake City – jeho žena v té době čekala jejich druhé dítě, Bill proto sledoval olympiádu jen ze zpráv. Pro utažské noviny při té příležitosti zavzpomínal – stále velmi pokorně – na svůj vlastní olympijský triumf z roku 1976 v Innsbrucku, kdy bral z třicetikilometrové trati senzační stříbro: „Byl to báječný životní dárek, mít v těch časech takovou výkonnost. Cítím se privilegován a obohacen, že mám něco takového za sebou. Na druhé straně, nijak extra svou minulost nepřeceňuju – je pro mě jen takovým tím pírkem za kloboukem.“

Současně prorokoval, že je jen otázkou času, kdy i další z jeho krajanů sáhne po olympijské medaili. Nebyl to nakonec čas zrovna nejkratší – dlouhých 42 let: letos v Koreji americké holky Kikkan Randall a Jessie Diggins vyhrály zlato v týmovém sprintu. Bill sledoval závod přes živě streamovanou časomíru – tedy spíše čísla než obrázky – ve svém počítači; jakmile finále skončilo, vyrazil ven: „Nazul jsem běžky a začal oslavnou jízdu na kilometrovém kolečku kolem svého domu rychlostí asi milion mílí za hodinu,“ rozveselen vtipkoval. „Věděl jsem, že v tomto závodě mají holky vynikající šance, ale nechtěl jsem si dělat moc naděje, protože něco takového měla udělat Kikkan už na předchozí olympiádě v Soči, kde ale v individuálním sprintu skatem, své nejsilnější disciplíně, skončila až osmnáctá. Přesto to holky letos daly a vím, že tím tady v Americe přivedou do sportu spoustu nových duší. Lepší vzory a ambasadorky by si naše lyžování snad ani nemohlo přát. Úspěch plodí úspěch – věřím, že tohle je začátek zbrusu nové éry pro americké lyžování.“


↑ Zlaté olympijské Američanky Kikkan Randall a Jessie Diggins oslavují svůj triumf s „předchozím“ olympijským medailistou Billem Kochem v jeho domovském Vermontu // FasterSkier

Bruslař
Neméně pozoruhodné jako Kochovy sportovní úspěchy je jeho spojení s vývojem lyžařské techniky bruslení: průkopnicky tehdy extrémně radikální styl použil ve Světovém poháru zkraje osmdesátých let, kdy díky tomu pět závodů SP vyhrál. Dnešní způsob volné techniky se pochopitelně v mnohém liší od pohybu, kterým Bill čeřil do té doby silně konzervativní běžkařské vody osmdesátých let; přesto si neodpustí komentář i na toto evoluční téma: „Je pro mě fascinující si představovat, jak by se asi dnes lyžovalo, kdyby tomu FIS nechala volný průběh a bruslení by nezkoušela omezovat. Myslím, že lyžařská výbava i úprava tratí by byla velmi rozdílná a my bychom viděli mnoho zajímavých a rychlých pokusů, jak se na běžkách pohybovat. Bylo nešťastné, že se FIS v začátcích pokoušela bruslení rozvrátit. Báli se ho zakázat zcela, ale začali vymýšlet tratě s obrovským převýšením, do té doby nevídaným, a mysleli si, že tím bruslení zadusí. Přitom už tehdy byly vertikální limity tratí na hranici toho, aby závodník na trati ukazoval ještě nějaké lyžařské dovednosti, a nebyl to jen nabušený atlet. Nadto, takovéto parametry tratí vzdalují náš sport od jeho přirozeného rekreační potenciálu.“

„Vůbec tím netvrdím, že FIS dělá jen samé nešťastné kroky; v lyžování se událo i mnoho dobrého. Je třeba moc dobře, že FIS uchránila pro soutěže i klasický styl běhu – jen si nemyslím, že jde ještě o tu starou dobrou klasiku, protože dnes je ten styl příliš regulován. Dřív jsme používali klasiku tak, že v ní bylo i spousta bruslících prvků tam, kde to na trati dávalo smysl. Dnes by nás za to všechny diskvalifikovali. Dnešní klasika je z toho staromilského pohledu taková nepřirozená, omezená. Na trati bývají momenty, kdy mimo stopu je sníh rychlejší, ale dnes si musí závodník dávat pozor, aby mu styloví rozhodčí neukázali kartu. O dost lepší smysl by mi dávalo, kdyby byl klasický styl hlídán jen v těch pasážích trati, kde jet stříďákem je samozřejmou volbou, například ve stoupáních. Kdyby klasický styl hlídali jen v takovýchto vybraných částech trati, ubylo by záludných míst, kde se dělají stylové chyby a nešťastné rozhodcovské verdikty; závoďáci by se tak mohli uvolnit a svobodně lyžovat tak, jak by normálně lyžovali namísto paranoidní situace, kdy se neustále strachují, zda náhodou neudělali o jeden bruslařský úkrok navíc a zda si to náhodou rozhodčí nevyloží po svém.“

Závoďák
Tak jako skoro každý sportovec, i Bill Koch měl své mentory a osobní idoly. Mezi jinými šlo zejména o dvě prominentní persony amerického lyžování a jeho dva klíčové kolegy z národního týmu. Prvním je Bob Grey, jenž si vzal eléva Billa Kocha pod ochranná křídla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a ukázal mu základy běžkařského řemesla. Druhým byl další reprezentační kolega Mike Gallagher, který se po skončení kariéry a krátké pauze vrátil do US Ski Teamu jako národní kouč a byl u Kochových největších úspěchů zkraje osmdesátých let, kdy Bill vyhrával svěťákové závody. „Neměl bych naprosto žádnou šanci ve SP uspět, kdybych se netěšil Mikeově důvěře a netěžil z té spousty energie, co nám v týmu za ty roky obětoval,“ připomíná pokorně Bill Koch.

 
↑ Mladý Bill Koch z doby na konci sedmdesátých let // Wikipedia

Koch během své kariéry čelil mnoha výkonnostním propadům a vzestupům, tak jako prakticky kdekdo další. Ale teprve až zpětným pohledem z perspektivy závodníka na odpočinku si uvědomil, o jak výrazné vlny vlastně šlo. „Je důležité si uvědomit, že na každý zářivý bod mé kariéry připadala spousta, přespousta bojů vydrápat se odspodu nahoru. Všichni mladí sportovci musí zřetelně chápat, že tvrdohlavá vytrvalost je pro jejich potenciálně úspěšnou kariéru něco absolutně nezbytného,“ filosoficky rozvažuje. „Jako dítě jsem vyrůstal s olympijským snem v hlavě, spíš se však jednalo o jakousi fantazii o možné vzdálené budoucnosti.“ V šestnácti pak měl možnost dostat se do amerických olympijských výběrů v běhu na lyžích i severské kombinaci, nakonec však nepostoupil na olympiádu ani v jedné disciplíně. Na základě překvapivé svazové direktivy se totiž byl nucen rozhodnout pro jediný sport; vybral si severskou kombinaci, ale ve svém posledním kvalifikačním závodě měl ošklivý pád, zlomil si lyži a skončil šestý, jediné místo za nominací.

Aby se hned na následující olympiádě v roce 1976 na hry kvalifikoval a získal senzační stříbro z běhu na 30 km. Překvapil, zdá se, i sám sebe: „Myslel jsem si, že nejdřív budu schopný něco zaběhnout až na té další olympiádě u nás doma, v roce 1980 v Lake Placid. Když na ni pak došlo, shledal se být uprostřed gigantického mediálního tlaku – vyhrál už svěťákový závod, měl olympijskou medaili; přesto – „podal jsem tam svůj pravděpodobně nejhorší možný výkon,“ komentoval posléze. V další olympijské sezóně 1984 skončil v top 3 světového poháru, a tudíž byl opět jedním ze žhavých favoritů jugoslávských ZOH. A opět sám sebe i fandy zklamal a odjel z nich s prázdnou.


↑ Takto si v roce 1976 neznámý William Koch doběhl v Innsbrucku pro olympijské stříbro na 30km trati // YouTube

Po Sarajevu pod vlivem zklamání z druhé promarněné olympiády s kariérou impulsivně skončil, ale po osmi letech se do závodního kolotoče vrátil. „V roce 1992 jsem se prokousal do nároďáku, ale popravdě, už jsem si tam nezasloužil být,“ poctivě přiznává. „Šlo o taktický plán dostat se do optimální výkonnosti pro norskou olympiádu 1994, jenže pak jsem onemocněl zrovna v době národních kvalifikačních závodů a minul svou poslední šanci zas.“

Bill Koch odhaduje, že od začátku své kariéry v roce 1972 se pravděpodobně nedostal do více výběrů, než do kterých se probojoval. Z toho plynoucí lekce, kterou by rád přeposlal mladším generacím: „Musíte zůstat věrni svému přesvědčení, že děláte správnou věc správným způsobem, pod správnými lidmi; držet se ve hře a nepřestávat se škrábat odspodu nahoru, jako to já dělal celý svůj sportovní život.“


↑ Bill Koch na olympiádě 1980 v Lake Placid mezi reportéry televize ABC Sprorts // ABC

Bill měl privilegium startovat na čtyřech zimních olympiádách – meta, kterou žádný jiný americký klasický lyžař dosud nepřekonal. Na jeho posledních ZOH 1994 v Lillehammeru nesl státní vlajku USA při otevíracím ceremoniálu, což vždy bývá na poměry americké konkurence zvlášť neobvyklá čest, a Bill tento fakt nikdy neopomene ve svých memoárech zdůraznit.

Dobročinný
Není to však zdaleka jediný morální odkaz, který po Kochovi ve sportovním světě zůstává. Asi nejsilnějším otiskem je jeho jméno v názvu sportovně-charitativní nadace Bill Koch Youth Ski League, podporující mládežnické klasické lyžování na východě Států, ne nutně v závodní formě. „V mladém školním věku ještě většina běžných dětí, zejména pak těch, které nemají lyžařsky zanícené rodinné zázemí, nebývá připravena naplno se věnovat specializované přípravě se všemi souvisejícími aspekty,“ vysvětluje. „Takže naše liga je nenechá sportovně zahálet a drží je zdravě aktivní, i pokud se nedostanou od mladého věku do obvyklého závodního kolotoče. Pro tyhle děti než cokoli jiného je o mnoho důležitější naučit se dobře lyžovat a vybudovat si základy, kde lyžování je přirozenou, radostnou součástí běžného života. Až z nich vyrostou výkonnostní závodníci, věřím, že budou na sportovní vítězství nahlížet z mnohem zdravější perspektivy potenciálně vyrovnaného člověka.“

Bill Koch však ani dnes, po zářivém úspěchu amerických holek na korejských ZOH, nevidí poměry na jeho domácí běžkařské scéně dvakrát růžově: „Běžecké lyžování se v Americe dlouhodobě netěší takové viditelnosti, jakou by si tento sport zasloužil. Jedním z hlavních důvodů je bezpochyby skutečnost, že není dostupný masové populaci; většina lidí nežije poblíž sněhových oblastí a se stále zvětšující se těkavostí přírodních podmínek začínají být účastnickou nekonzistentností postihováni i lyžařští srdcaři v tom smyslu, že se už nemohou spolehnout na dostatek sněhu, jako jsme my dřív mohli spoléhat.“

Bill je přesvědčený, že čím lépe by byl běžkařský sport dostupný, tím by byl mezi Američany populárnější. „Zůstává to jednou z mých vášnivých fantazií. Miluju lyžování tak moc, že chci být součástí hledání a nalézání cest, jak jej co nejvíc zpřístupnit veřejnosti.“ Podotýká nicméně, že nezávisle, jak bude on a ostatní s popularizací bílého sportu úspěšný, „běh na lyžích je konvenčním civilním pohledem natolik speciální způsob pohybu, prováděný v neobvyklém přírodním prostředí, že čímkoli si tento sport bude procházet, ani u nás v nelyžařské Americe nikdy nevymře.“

„Může – a nejspíš bude – mít svou lochnesku vzestupů a poklesů, co se týče demografických čísel, a ačkoli nyní nejsem nijak zvlášť do osvěty zapojený, v srdci dobře vím, že jde o zdravý a silný sport, který tu s námi bude napořád. Já sám plánuju lyžovat každý den po zbytek svého života.“
##

William Conrad „Bill“ Koch
* 7. 6. 1955

Bydliště: Peru, Vermont, USA
Ženatý, 2 děti (17, 18)
1x stříbro na ZOH 1976 Innsbruck, 30 km
1x bronz na MS 1982 Oslo, 30 km
5x indiv. prvenství ve SP, 1982 až 1983
Celkový vítěz SP v sezóně 1981–82