Dostaňte mě dolů!

Foto: YouTube

I když nové technologie stále více snižují počet i dobu zastavování vleků a lanovek během jejich provozu, vyplatí se, aby střediska měla připravený akční plán evakuace svých dopravních zařízení.

V prosinci 2010 se ve vysílačkách personálu amerického střediska Sugarloaf ozvalo nouzové hlášení: na jedné z neodpojitelných dvojsedačkových lanovek se 162 křesly došlo k provozní havárii, kterou středisko později oficiálně označilo jako „vykolejení lana“. U jednoho ze sloupů lanovky vykolejilo tažné lano. Povětrnostní podmínky byly popsány jako větrné, nikoliv ale abnormální.

Sedm zraněných pasažérů vyžadovalo okamžitou lékařskou pomoc, ostatní lyžaři cestující na lanovce museli být evakuováni ze zastavených sedaček ve výšce.

Podle všech kritérií byla evakuace provedena rychle, profesionálně a bez dalších incidentů a zranění. O události nejprve informovaly sociální sítě a v reálném čase ji zaznamenávali lidé na lanovce a v areálu; kdyby si středisko počínalo méně než zdatně, zpráva by se během několika minut rozšířila nejspíš mezinárodně. Namísto toho se svět dozvěděl, že evakuace proběhla hladce a rychle – rychleji, než mnozí z těch, kteří zůstali uvízlí v křeslech lanovky, očekávali.

Evakuace lanovky, jako byla ta v Sugarloafu, bývají velmi ojedinělé, nicméně každý skiareál musí být připraven a schopen jednat rychle a podle plánu, pokud by byla evakuace z jakéhokoli důvodu nutná. A vždy existuje možnost, že k další neočekávané nebo nepředvídané události může dojít kdekoli – potenciálně právě ve vašem areálu. Nejlepší prevencí každého střediska je svědomitá příprava.

Coby pevná dvousedačková lanovka s omezenou kapacitou pasažérů, relativně malou výškou sloupů a rozsahem terénu sjízdného pro většinu lyžařů běžné úrovně nepředstavovala havarovaná lanovka v Sugarloafu žádné mimořádné problémy při evakuaci. Což neznamená, že by plánování organizované záchranné akce bylo jakkoli méně důležité.

Plánování problémů
Důvodem, proč evakuace v Sugarloafu proběhla hladce, byla připravenost a pravidelný výcvik tamního personálu. Podle zástupce ředitele sugarloafské skipatroly Roddyho Ehrlenbacha má středisko 75 pracovníků vyškolených v různých aspektech evakuace. Z nich je asi 20 zaměstnanců na plný úvazek, většinou členů skipatroly, zatímco ostatní se rekrutují ze smluvních dobrovolníků v pohotovosti v krátké dojezdové vzdálenosti od střediska. Kromě toho jsou podle Ehrlenbacha plně vyškoleni všichni střediskoví vlekaři a pracovníci údržby vleků a lanovek.

Než evakuační týmy Sugarloafu vyrazí do akce, učiní zaměstnanci podle nacvičené agendy úvodní tři kroky: (1) zjistí příčinu poruchy a to, zda je, či není rychle opravitelná; (2) určí, zda je možné spustit lanovku a zajistit tak regulérní výstup pasažérů pomocí náhradního zdroje energie; (3) pokud je dopravní zařízení zastaveno alespoň na deset minut, středisko vyšle někoho, kdo projede podél lanovky skútrem nebo na lyžích a vysvětlí uvízlým pasažérům podstatu problému a předpokládanou dobu opravy (nebo evakuace), zjistí, zda někdo nepotřebuje lékařskou pohotovost, a doporučí lidem, aby zůstali v klidu sedět v křeslech se zábranami sklopenými dolů.

Pokud je evakuace pasažérů nezbytná, postup v Sugarloafu – podobně jako prakticky při všech evakuacích z podobných zařízení kdekoliv jinde – zahrnuje koordinovanou práci obvykle tříčlenných záchranných jednotek rozmístěných podél lanovky. Každý tým se skládá z primárního jističe, sekundárního jističe a kontaktní osoby koordinující chování evakuovaných pasažérů. Podle Ehrlenbacha je ze 75 sugarloafských záchranářů asi třicet až čtyřicet kvalifikovaných pro slaňování nebo spouštění uvízlých cestujících. Dodává, že v ideálním případě se středisko snaží umístit jeden záchranářský tým ke každému ze sloupů evakuované lanovky, přičemž tamní lanové dráhy mají 12 až 18 sloupů.

Školení záchranářského personálu probíhá v Sugarloafu každoročně a zaměřuje se především na problémy s lanem, typicky formou simulovaných evakuačních postupů.

Základní metoda – spouštění pasažérů jednoho po druhém na lanovém postroji jištěném z lana dopravního zařízení – je jádrem školení, ale evakuační posádka musí být připravena na další nepředvídatelné situace. „Pokud má někdo z pasažérů nějaké urgentní zdravotní obtíže, máme k dispozici specifický záchranný tým, který se jim bude věnovat. U zdravotně postižených lyžařů může být nutné speciální vybavení a postupy. Kromě toho připravíme vyhřívané rolby pro zahřátí pasažérů kdykoli, když se nám dopravní zařízení zastaví na víc než 15 minut,“ uvádí Ehrlenbach.

Pomoc pasažérům po vlastní evakuaci z lanovky nemusí nutně vyžadovat technické dovednosti nebo praxi ve slaňování, je však důležitým následným krokem v celém procesu řešení dané havarijní situace. Záchranný tým musí určit, jak pomoci evakuovaným návštěvníkům, je-li terén pod lanovkou nesjízdný nebo příliš náročný pro jejich dovednostní úroveň, a jak pomoci těm pasažérům, kteří mohou být vystrašení nebo fyzicky postižení (prochladlí, podchlazení nebo omrzlí).

Poslední fázi záchranných akcí v Sugarloafu má na starost oddělení zákaznické péče, v jehož čele stojí jeden z vedoucích pracovníků střediska. „Pro evakuované je vyhrazen prostor v naší základní chatě, kde můžeme pasažéry monitorovat, zda nejeví známky omrzlin nebo jiných fyzických potíží. Podávají se teplé nápoje a polévka a rozdávají se jim jednodenní skipasy na další návštěvy. Snažíme se dělat všechno možné, aby se odstávkou postižení nebo jinak nespokojení návštěvníci uklidnili a chtěli se k nám vracet, ale neexistuje žádný jednoduchý způsob, jak se s tím vypořádat,“ podotýká Ehrlenbach.

Neobvyklé okolnosti
I když jsou lanovkářské technologie v konstantním vývoji a každý typ lanovky představuje poněkud jiné potenciální problémy, základní postup, jejž praktikoval Sugarloaf při zde popisovaném incidentu – tedy spouštění uvízlých cestujících dolů pomocí postrojů na laně – se za posledních čtyřicet let změnil jen minimálně.

Některé lanovky samozřejmě představují obzvláště neobvyklé provozní výzvy, které si mohou vyžádat úpravy standardních evakuačních postupů. Podle provozního manažera známého coloradského střediska Aspen Snowmass může být takovým příkladem jejich páteřní gondola Silver Queen, která má v jednom úseku kabinky asi 60 metrů nad zemí.

Ačkoli bezmála stovka členů aspenského evakuačního týmu v pohotovosti je, podle slov tamního manažera, „ve všech stavech fyzické zdatnosti“, několik vybraných jedinců musí být výjimečně silných, aby byli schopni lézt na extrémně vysoké stožáry lanovky, případně i několikrát, a nést při tom evakuační lana a postroje. Přesto se základní techniky evakuace v posledních dekádách příliš nezměnily. Co se vcelku pozoruhodně změnilo, je stále se vylepšující výstroj, podstatně lehčí než její historičtí předchůdci. To usnadňuje práci všem, kteří lezou do výšek.

I když evakuace z aspenské gondoly Silver Queen může probíhat ve stejném režimu jako u jiných lanovek, její specifické parametry, zejména zmíněná výška v určitých pasážích, může být zastrašující a do popředí se dostávají mezilidské schopnosti tamního evakuačního týmu. „Musíme být připraveni udělat všechno pro to, abychom vzbudili důvěru,“ dodává aspenský manažer.

Naštěstí pro Aspen resort nikdy nemusel provádět skutečnou evakuaci z tamní gondoly. Prováděl už ale neobvyklou záchranu pomocí nacvičených evakuačních protokolů, když se rekreační paraglidista zamotal do lan lanovky. Ano – evakuační lanovkářské týmy musí být připraveny téměř na cokoliv.


Kdo určuje pravidla?

Na rozdíl od tuzemska, kde veškeré vážnější záchranářské akce v horských střediscích spadají do kompetencí Horské služby v koordinaci s národním Integrovaným záchranným systémem (IZS) a jejich agendám, v Americe umění evakuace z lanovek podléhá jen velmi malému státnímu dohledu. Každoroční kontroly dopravních zařízení a související zátěžové testy tam jsou běžné, ale certifikace evakuačního personálu a záchranných postupů v podstatě neexistuje.

Částečně to vyplývá z podivné směsice subjektů zodpovědných za bezpečnost dopravních zařízení. Státní úřady se většinou spoléhají na provozní deníky, záznamy o údržbě a další střediskovou dokumentaci, aby zjistily, zda je k dispozici nějaký funkční evakuační plán, a pak nechávají bezpečnost na ostražitosti střediskového personálu (a jejich pojišťoven).

Jisté americké státy však na bezpečnost vleků dohlíží poměrně bedlivě; například Coloradská rada pro bezpečnost osobních lanových drah provádí každoroční inspekce, při nichž využívá i neohlášených návštěv. Tyto inspekce zahrnují prohlídky, kontrolu elektroniky, pohovory s lanovkářským personálem a kontrolu záznamů o údržbě.

Aktivněji se na posuzování evakuačních plánů podílejí tamní pojišťovny mající finanční zájem na tom, aby vše probíhalo hladce a bezpečně. A tento dohled spolu s ostražitostí a zkušenostmi samotných středisek vede k efektivnějšímu provozu. „Díky lepšímu provozu lanovek se evakuace stávají méně častými. Před čtyřiceti lety byly evakuace lidí z vleků poměrně časté; nyní jich je velmi, velmi málo. Ale cokoli, co se otáčí a pohybuje, může někdy selhat. Hraničním časovým cílem pro úplnou evakuaci by měla být jedna hodina. Je známo, že po uplynutí tohoto časového okna hrozí podchlazení a omrzliny,“ komentuje Wally Shank, pracovník přední americké pojišťovny Wells Fargo, a pokračuje: „Když pojišťovna provádí hodnocení rizika lanovky, je součástí posuzování i evakuační plán. Pojišťovny jsou agresivní, pokud jde o to, aby měl skiareál vyškolený evakuační tým. Ve skutečnosti se pojišťovna de facto stává školicí komisí.“

I když se události typu vykolejení lana v Sugarloafu občas stávají, odborníci mající zkušenosti a znalosti o provozní bezpečnosti lanovek se shodnou, že nejlepším přístupem vždy bývá důkladná prevence. Pokud jde o revize připravenosti aspenského střediska, tamní manažer uvádí, že „jde o hodinový, denní, týdenní, měsíční a roční proces, který zajišťuje správnou funkci všech našich zařízení. S tímto přístupem se nám riziko evakuace výrazně snižuje, i když plánování a školení evakuačních prací musí zůstat součástí kompletního bezpečnostního plánu. Je lepší být v bezpečí než uvíznout ve vzduchu.“

Jak správně na evakuaci
Mary Davisová, dlouholetá členka skipatroly a nyní penzionovaná inspektorka dopravních zařízení z New Yorku, podle svých slov vždy nabádala střediska, aby předvídala a plánovala veškeré věci, které mohou případnou evakuaci zpomalit. Zatímco každoroční rutinní školení se v horských střediscích obvykle zaměřuje na manipulaci s lanem, je podle Davisové třeba trénovat důkladněji a realističtěji i další praktické úkony, jako nácvik chůze od sloupu ke sloupu v obtížném terénu, nastavení veškeré výzbroje a práce s ní, manipulace s lanem okolo podpěr – zkrátka všechny možné aspekty případné evakuace.

Základy evakuace jsou poměrně dobře známé a lze je zvládnout relativně rychle a nekomplikovaně v příznivém prostředí – tj. když lanovka vede nad snadno přístupnou, upravenou, středně náročnou cestou, v relativně malých výškách a za dobrého počasí – ale v jiných situacích se může doba evakuace rychle protáhnout směrem k a přes hodinovou kritickou hranici. Na svých školeních Davisová sdílela, že jedním z nejčastějších prozření horskostřediskových manažerů bývá, na jak dlouhý čas může narůst evakuace, jakmile se přidají proměnné typu těžko přístupného terénu, omezeného personálu či jen letního provozu.

Coby praktický příklad typických komplikací uvádí lanovku, jejíž terén je ze 75 % nesjízdný, zvedá se přes různé skály a další nerovnosti, je pokrytý uživatelsky obtížně překonatelnými překážkami. V mezisezóně je pravděpodobnost dostatečné sněhové pokrývky nízká nebo žádná, což ztěžuje přístup. Davisová doporučuje proškolit se v manipulaci s lanem v takovýchto podmínkách – záchranné týmy pak snadno zjistí, že je třeba odstranitelné problémy proaktivně řešit: vyklestit křoví na obou stranách lanovky pro letní provoz, použít lanový vozík pro dosažení těžko přístupných sedaček, zvýšit počet střediskových zaměstnanců proškolených k evakuaci, rozšířit a aktualizovat evakuační vybavení.

Davisová upozorňuje, že letní provoz v horských střediscích přináší další, mnohdy neočekávané svízele. Například letní návštěvníci vyhlídkových jízd lanovkami bývají často méně zdatní než zimní lyžaři, nejednou nebývají připraveni na náročný horský terén (nosí sandály) nebo na to, že mohou být vystaveni nepříznivým povětrnostním vlivům. Střediska by měla počítat s alternativou, že možná budou muset připravit přesun evakuovaných osob na bezpečné místo v terénu na svazích a zajistit dopravu dolů na základnu.

Vysoká rozpětí, zejména u gondol a kabinových lanovek, někdy ale také i u sedačkových, mohou znamenat, že nejlepším prostředkem pro přístup k uvízlým pasažérům a jejich evakuaci bude použití brzdicích vozíků. Vozíky jezdí po tažném laně, aby se dostaly k jednotlivým sedačkám; personál pak spouští pasažéry na zem víceméně obvyklým způsobem. K dispozici je několik typů brzdicích vozíků (například od výrobců Petzl nebo Cascade), sloužících k evakuaci na tažném laně. Evakuace pomocí vozíku není vždy nejrychlejší metodou, ale v některých případech jde o jedinou praktickou možnost, navíc snižující počet zúčastněných osob. Například utažské středisko Snowbird používá vozíků pro svůj letní provoz, kdy má k dispozici méně zaměstnanců schopných evakuovat.

Když jde řeč o personálu: Davisová navrhuje, aby střediska proškolila co nejvíce zaměstnanců napříč všemi svými odděleními. Uvádí, že jeden areál s několika lanovkami a denním i nočním provozem má k evakuaci vyškoleno asi 500 lidí. Jejich filosofie zní: nikdy nevíte, kdo bude k dispozici, až se rozezní poplašný signál.

Další z výhod zapojení více střediskových oddělení bývají různé pohledy na věc a kreativní řešení. Davisová vzpomíná, že jakmile se zasněžovací oddělení jistého střediska dozvědělo, že by mohli být evakuacím nápomocní, sami se chtěli pro tuto dovednost vyškolit. V průběhu školení si začali sami uvědomovat, jak by poloha jejich sněžných děl mohla bránit evakuačnímu úsilí nebo způsobit potíže pasažéru lanovky, který by uvízl přímo nad dělem. Od té doby začleňovali tyto nově nabyté vhledy do své primární činnosti.

Všechno tohle sice návštěvníky neuspokojí, pokud kdy uvíznou na lanovce, ale minimalizuje to jejich nepohodlí a maximalizuje jejich momentální bezpečnost. Školení k evakuaci je moudře stráveným časem.

Předchozí článekRizika úpravy svahů: Bezpečné rolbování
Další článekČertova dítka lyžování
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.