Malá Velká francouzská revoluce

Foto: SKI

V sedmdesátých letech Francie kontroverzně rozpustila svůj národní sjezdařský tým, když z něj vyloučila většinu nejlepších závodníků. Emoce zcela nevychladly ani po bezmála půl století.

Na konci zimy 1971–72 se vedení Francouzského lyžařského svazu (FFS) domnívalo, že s jejich sjezdařským reprezentačním týmem to jde z příslovečného kopce; navzdory skutečnosti, že ve stejné sezóně Francie vyhrála tehdejší prestižní Pohár národů. Jenže na olympiádě 1972 v Sapporu nezískali francouzští alpští lyžaři žádnou medaili, a tak jejich svaz zosnoval nijak netradiční krok: výměnu trenérů.

Do pozice viceprezidenta národního týmu byl zvolen Jean Vuarnet, olympijský vítěz ze sjezdu ve Squaw Valley 1960. Ten svůj nástup do funkce podmínil tím, že hlavním koučem mužského družstva bude jeho dobrý přítel a spoluautor řady knižních bestsellerů na téma lyžařské techniky, Georges Joubert – přísný šéf univerzitního lyžařského programu v Grenoblu, ortodoxně věřící ve fundamentální techniky závodního lyžování.

Už od začátku jejich společného angažmá bylo zjevné, že nároďák pod novým vedením nebude fungovat ani zbla v podobně harmonické atmosféře šedesátých let, v níž Jean-Claude Killy a Marielle Goitschelová zajížděli své svěťákové a olympijské triumfy pod taktovkou charismatického pohodáře Honorého Bonneta.

Většina závodníků v národním týmu – včetně jeho tehdejších hvězd Henri Duvillarda a Jean Noel Augerta – těžce nesla, že šéftrenér Joubert naléhá, aby měnili svou dosavadní techniku lyžování, s níž slavili své úspěchy. Neshody mezi sportovci a trenérem se stále prohlubovaly, až v roce 1973 vyústily ve vyřazení šesti stabilních reprezentantů a de facto ukončily nejslavnější éru francouzského sjezdového lyžování.

Stávkující závodníci
Vnitrotýmové problémy nabraly na intenzitě v únoru 1973, kdy se uprostřed rozjeté svěťákové sezóny konal v jihofrancouzském středisku La Foux národní lyžařský šampionát. Sedmnáct závodníků odmítlo nastoupit do závodu s tím, že povětrnostní podmínky jsou zdraví, ba životu nebezpečné: extrémní vítr, hustá mlha, ledovka. Závod byl zastaven, dokud kouč Joubert neshromáždil rebelující závodníky do kruhu kolem sebe a přikázal jim postavit se na start. Většina z nich pak záměrně svou jízdu sabotovala a sjela trať za polovičního nasazení.

Takový projev neposlušnosti dovedl všechny dotčené aktéry na kobereček svazového prezidenta Martela; ten závodníky varoval, že v budoucnu se už musí vystříhat jakékoli špatné publicity pro nároďák a případné stížnosti na týmové poměry adresovat osobně jemu. Toho roku už Francie Pohár národů neobhájila – podlehla v něm Rakousku, které oproti ní posbíralo víc než dvojnásobek svěťákových bodů.

Pod novým Joubertovým vedením to s francouzskou výkonností šlo od devíti k pěti i v následující sněhové sezóně. V tradičním národním podniku Criterium de la premiere ve Val d’Isere v prosinci 1973 se žádný Francouz nedostal do blízkosti medailového pódia, což se nikdy předtím nepřihodilo. Bezprostředně po skončení závodů bylo šest závodníků vyhozeno z reprezentace: zkušení matadoři Duvillard, Augert, Russell, Rossat-Mignod a sestry Britt a Ingrid Lafforgueovy, jež byly považovány za vřelé podporovatelky označených mužských rebelů. Vedení národního svazu Jouberovi posvětilo všechny vyhazovy hvězd, podobně tak francouzský ministr sportu – peníze od státu byly klíčovým zdrojem financování národního týmu.

Personální zemětřesení v týmu rozdmýchalo bouři různorodých reakcí v tisku, zaplavujících čtenáře emotivními analýzami vyhrocených poměrů. Současně se tím zvětšovala už tak zřetelná názorová trhlina mezi domorodými horskými obyvateli, zosobněnými hvězdou Jean-Claudem Killym, a městskými, na dobrých univerzitách vzdělanými lidmi, typově dobře reprezentovanými dvojicí koučů Joubert a Vuarnet. Vuarnet k násilnému ukončování reprezentačních kariér do tisku tehdy neurčitě poznamenal: „Kritika trenérů je v pořádku do určitého bodu. Všechno by mělo mít své limity a ty zde byly překročeny. Oběma stranami, bohužel.“ Podle pozdějších vyjádření, Vuarnet po zbytek života litoval, co se tehdy odehrálo.

To šéftrenér Joubert vyhazovy, jichž byl iniciátorem, nikdy nezpochybnil. Mnohem problematičtějším však pro něj byl fakt, že jen pár týdnů před světovým mistrovstvím 1974 ve Svatém Mořici ztratil vinou vlastního autoritářského zásahu všechny nejlepší závodníky z národního týmu. Měl důvod ke starostem – žádný Francouz nezískal na nadcházejícím MS jedinou medaili. Po sezóně, v létě 1974, odstoupili ze svých funkcí hlavní kouč Joubert, viceprezident svazu Vuarnet i jeho prezident Martel. Kde se stala chyba?

Rebelie, či nedorozumění?
Různé projevy neposlušnosti (nejen francouzských) lyžařů vůči autoritám nejsou při pohledu do historie dvakrát unikátní. Sedmdesátá léta byla zkrátka bouřlivými časy – mladí muži začali nosit dlouhé vlasy, vymezovali se vůči rodičům, kouřili trávu a ti lyžařští kdykoli mohli, měnili rigidní rutinu sportovních tréninků v brankách za piknikové lyžování na volno. Nezkrotná svěťáková šampiónka, Rakušanka Annemarie Moser-Proellová, jež soustavně špatně vycházela s trenéry, si okázale zapalovala cigaretu, sotva pod kopcem projela cílem. Čím dál víc závodníků si po vlastní linii domlouvalo reklamní kontrakty, obcházejíce národní asociace. Revoluce poletovala vzduchem.

„Hlavním problémem pro nás závodníky byl kouč Joubert. Co se týče Vuarneta, nevím, jakou hrál roli – my jsme s ním vycházeli bez problémů,“ vzpomínal později hlavní tehdejší nároďákový matador Duvillard. „Myslím, že Joubert chtěl, abychom všichni lyžovali stejně, jak podle šablony – podle jeho umanuté představy, jak má vypadat správná závodní technika. Nás závodníky to pobuřovalo. Nechoval se k nám jako k dospělým – ani k těm z nás, co už jsme sbírali vysoké body ve světovém poháru. Nejspíš měl vlastní názor na lyžování a chtěl, aby mladí v družstvu následovali naše úspěchy; nikdy si s námi ale nesedl a nezeptal se, jak chceme trénovat nebo jak si přejeme zlepšovat svou vlastní techniku.“

S Duvillardovým pohledem se ztotožnil Gérard Rubaud, jenž tehdy vedl závodní oddělení Rossignolu a sám i působil jako trenér: „Když závodník vyjíždí body ve Světovém poháru, dostal se do stádia, kdy nepotřebuje být instruován ohledně své techniky lyžování. Ano, často může potřebovat morální podporu a pomoc v mentální koncentraci nebo návrh, zda nezkusit to či ono nového. Ale poslední, co může chtít, je měnit základy toho, díky čemu vyhrává závody.“ Rubaud byl rozpolceností poměrů ve Francouzském lyžařském svazu znechucen do té míry, že hned po skandálu s reprezentačními vyhazovy opustil Francii a začal pracovat pro Rossignol v Americe. V další sezóně už tam zorganizoval tým Rossignolu pro World Pro Skiing Tour, do něhož přijal závodníky propuštěné z nároďáku při aféře ve Val d’Isere.

Duvillard kritizoval Joubertovo jednání i z jiného pohledu: „Asi si neuvědomoval, že mladší lyžaři se mohli hodně naučit z našich svěťákových zkušeností. Potom, co nás všechny zkušené vyházel, mladí o tuhle možnost přišli. Taky na následujících 15 let Francie vypadla z mezinárodní elity.“

Co dělá dobrého trenéra?
Zakopaný pes francouzského problému přinejmenším zčásti vězel v nezvládnuté komunikaci. Joubert byl extrémně asertivní a jednal až neomaleně, nesnášel kolem sebe průměrné lidi. Což vznáší novou, širší otázku: jak se pozná dobrý lyžařský kouč?

V roce 1970 si Rakousko zvolilo za šéftrenéra mužů prominentního analytika lyžařské techniky, Franze Hoppichlera. Vlídný profesor Hoppichler však selhal – na zimní olympiádě 1972 získali Rakušané všehovšudy jediný bronz. Následkem toho rakouský svaz Hoppichlera z funkce odvolal a na jeho místo dosadil trojnásobného olympijského vítěze Toni Sailera, milovanou ikonu rakouského lyžování.

Sailer, jenž zemřel před deseti lety, byl jako kouč intuitivně racionální – slavný olympionik s letitými zkušenostmi, jež předával závodníkům, které trénoval. Ve své tendenci pohrdat překomplikovanou analýzou lyžařské techniky připomínal dalšího olympijského šampióna, taky trojnásobného – Jean-Clauda Killyho, který okázale nesnášel do detailu pitvané fáze lyžařské techniky na sekvenčních fotografiích (zobrazujících právě jeho) v Joubertových a Vuarnetových knihách.

A tak v téměř stejnou dobu, kdy závoďák Sailer vystřídal na šéftrenérském trůnu teoretika Hoppichlera, si francouzská sjezdařina zvolila do svého vedení svého nejlepšího analytika techniky Jouberta. Jako kdyby Francouzi udělali zrcadlově přesně to, co Rakušani o pár sezón dřív. S totožně nevydařeným výsledkem, dlužno dodat.

Americký časopis SKI zpovídal v zimě 1973 Killyho, který popsal zajímavý moment, jehož byl svědky o několik měsíců dřív: „Sledoval jsem Sailerův nový rakouský tým na jedněch závodech zkraje sezóny. Moc závodníků kolem trati nepostávalo, aby sledovali jízdy – ale kompletní družstvo Rakušanů tam stálo, včetně Sailera a ostatních trenérů. A pokaždé, když jela Rakušanka, každý z nich hlasitě povzbuzoval. Takovou věc jsem na mezinárodní lyžařské scéně nespatřil od dob, kdy jsme my Francouzi v roce 1967 poráželi svět. Hned mi došlo, že Rakušáci budou v nové sezóně k neporažení.“ Pro Killyho (a nejspíš další lidi z hor) to byl důkaz, že francouzská trenérská výměna byla osudovou chybou.

Zdá se, že vskutku byla – během prvních šesti ročníků Světového poháru Francouzi vyhráli Pohár národů, symbol nadvlády, pětkrát. Po trenérské rošádě v roce 1972 pak už nikdy víc.


↑ Georges Joubert byl v roce 1973 jmenován hlavním koučem francouzských alpských lyžařů na intervenci svého přítele a spoluautora knih Jeana Vuarneta


↑ Henri Duvillard, v sezóně 1972–73 svěťáková dvojka za Gustavo Thoenim, byl následující rok vyhozen z národního týmu. Duvillard odešel do Ameriky, kde úspěšně závodil za Rossignol Team ve World Pro Skiing seriálu

 
↑ Tehdejší viceprezident francouzského lyžařského svazu Jean Vuarnet litoval aféry až do konce života


↑ Nesmlouvavě přísný kouč Joubert trval na aplikaci fundamentálních technik lyžování, o nichž psal do svých knih


↑ Jeden z nepřehlédnutelných matadorů francouzského mužstva Patrick Russel, vyhozený svým koučem

Předchozí článekTribute Jessie Diggins
Další článekZaměstnanecké bydlení: I personál chce bydlet
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.