Mezi ušima #10: Vliv strachu na lyžování

Tělo a mysl nejsou dva rozdílné a nezávisle pracující systémy; jeden ovlivňuje druhý. Vědomý strach se rodí v hlavě, nicméně je okamžitě přenášen do těla a přebírá vládu nad tělesnými procesy a úkony.

Asi nejzřetelněji jsou následky vědomého strachu v lyžování vidět na začátečnících. Jejich častou charakteristikou bývá ztuhlost postoje i pohybů. Stojí na lyžích s nohama napnutýma, neohebnýma, kolena propnutá, ramena shrbená, ruce v tenzi. Pěsti pevně svírají madla holí, v obličeji zkřečovanou grimasu. Vědomý strach umí proměnit skupinu lyžařských začátečníků do zkamenělých soch, kterým někdo připnul lyže a postrčil je svahem dolů.

Když jsou svaly těla v celkové tenzi, ztrácí svou flexibilitu a schopnost jemných reakcí na změny poměrů. Při lyžování mají naše kolena a kyčle mimo jiné plnit funkci tlumičů nárazů a absorbovat nežádoucí efekty terénních nerovností. Zůstanou-li tyto živé tlumiče už předem zamknuté, nebudou disponovat žádnou schopností pohlcovat nárazy a lyžování s propnutými končetinami bude připomínat jízdu po rozbité cestě ve starém, rozhrkaném autě.

Vedle omezené ohebnosti snižuje ztuhlost pramenící z vědomého strachu současně i lyžařovu výdrž. Pokud bude mít tělo celé ztuhlé, nutně bude potřebovat vyvíjet větší námahu – každý pohyb ztuhlého svalu bude stát jeho organismus extra úsilí. Energetické zásoby těla budou brzy vyčerpány a lyžař se o to dřív unaví. Jeho reakčnost se zpomalí, schopnost načasování se rozhodí, svalová koordinace bude následkem stupňující se únavy čím dál horší. Začínající lyžař bude mít svůj pohyb vinou zmíněných efektů stále míň a míň pod kontrolou. Výsledkem toho bude neustále se snižující začátečníkovo sebevědomí a bobtnající strach rotující v pomyslné spirále, jež bude sama sebe udržovat v dynamickém růstu.

Když však lyžujeme uvolnění a pod laskavou vládou našeho podvědomí, používáme jen nezbytné svaly a prakticky žádná naše nadměrná energie nepřijde vniveč. Celý trup – břicho, paže, ramena, krk i obličejové svaly budou relativně uvolněné, připravené pohotově reagovat, přičemž svaly dolních končetin se budou starat o většinu potřebné lyžařské práce.

Spirála strachu
Představme si rekreačního lyžaře, který lyžuje, řekněme, rok – a stále se sám považuje za začátečníka. Takový, jakmile se spustí z většiny pokročilejších sjezdovek, začne se cítit nejistě a pohybovat se s přehnaným respektem. Ve strachu, že brzy opět nabere přílišnou rychlost, kterou se mu stále nedaří držet pod kontrolou, celý ztuhne a zakloní se – což jeho jízdu ještě víc akceleruje a po případném zopakování tohoto cyklu tolikrát, dokud ještě jízdu ustojí, lyžař skončí v nevyhnutelném pádu.

„Věděl jsem to, že zas spadnu! Nestojím za nic, vždycky padám,“ může si v duchu lamentovat a dál si tak utvrzovat vlastní negativní představu o sobě. Jeho hlava právě obdržela další důkaz a nejčerstvější vzpomínku, kterou do budoucna bude vyživovat vědomý strach a současně zkreslovat vnímání svých skutečných dovedností. Příště, až v prudší části sjezdovky opět začne nekontrolovaně nabírat rychlost, jeho vědomý strach jej nejspíš opět pošle celého ztuhlého do záklonu a provede tím už tolikrát zopakovaným procesem, končícím pádem.

Na iluzích založený strach funguje v jednoduché, sebedestruktivní spirále. Lyžař se podívá na sklon svahu, muldy, ledové plotny či jiný zdroj jeho obav a řekne si – na tohle nemám. Obtížnost překážky v jeho vnímání rázem vyroste a dál zhorší lyžařovu vlastní víru v její překonání. Strach ovlivní tělesné chody v jeho těle, to ztuhne v předjímání, že bude následovat pád a případná újma. Se ztuhlým tělem se lyžař vydává vstříc svému sebevyřčenému osudu. Po pádu v dalším pokusu bude stejný typ překážky vypadat možná ještě hrozivěji a beznadějněji.

Vědomý strach deformuje každou složku našeho lyžování: naše vnímání, naši výkonnost i naše sebevědomí. Každá z těchto deformací produkuje své vlastní negativní iluze, které ještě víc zkreslí každou ze tří složek. Tato rotující spirála strachu nevyhnutelně pokračuje do bodu zlomu, kdy zkreslující vjemy, jimiž je cyklus vyživován, budou něčím přerušeny.

Vnímat realitu
Základní rozdíl mezi popisovaným vědomým a podvědomým strachem je ten, že vědomý strach vychází z iluzí. A existuje prakticky jediná cesta, jak iluze rozptýlit: zvýšit lyžařovo povědomí o realitě – jak objekt strachu skutečně vypadá. Ačkoli je známa přemíra parapsychologických cest, jak manipulovat iluzemi, pouze střízlivé povědomí je dokáže eliminovat.

Bdělé povědomí lze připodobnit ke světlu, iluzi ke tmě. Nic kromě světla nedokáže odstranit tmu. Iluze znamená vidění věcí, jež nejsou, nebo nevidění těch, jež jsou. Povědomí je energie, která, když ji zaměříme do přítomné reality, nám umožní vidět, co v ní existuje.

Malý chlapec, jenž byl rodiči poslán sám spát, si je jistý, že je u něj v pokojíčku strašidlo, a křičí strachy. Jeho iluze má obrovskou moc – dokud chlapcův otec, přivolaný jeho hlasitým pláčem, nevstoupí do pokoje, rozsvítí světlo a ukáže chlapci, že čeho se bál, byly jen šaty položené přes židli. „Myslel jsem, že je to strašák,“ špitne pak chlapec rozpačitě. „Tak teď vidíš, že tu žádné strašidlo nikde není,“ řekne mu otec, když zhasíná a odchází.

Metaforicky se však otec mýlil – v chlapcově pokoji bylo velké strašidlo: jeho vědomý strach živený bujnou dětskou představivostí; a kdo ví, dost možná je nejedno podobně mocné strašidlo přítomno i v představivosti otcovy mysli. Dokud naše vnitřní strašidla nebudou konfrontována s realitou, budeme všichni žít v obrazné tmě chlapcova pokoje, jež napomáhá naší mysli skrz falešné iluze vyrábět uvěřitelné vědomé strachy.

Jak rozsvítit světlo? Jak zvýšit povědomí o realitě a potlačit tím vědomý strach?

Tři složky vědomého strachu
Prakticky každá situace, v níž úřaduje vědomý strach, obsahuje tři základní prvky. Prvním je pocit nebezpečí – něčeho, co může ubližovat. Druhým je pocit vlastní zranitelnosti – že ono cosi nebezpečné je schopno nám ublížit. Třetím je pocit vlastní neschopnosti se tomuto nebezpečí bránit a překonat jej. Pokud v situaci nejsou přítomny všechny tři prvky, strach se nekoná.

V případě rekreačního lyžování to bývá obvykle náročný svah, vnímaný jako nebezpečí, jež je schopné lyžaři způsobit tělesnou újmu. Pokud však lyžař ví, že je dostatečně schopný svah sjet, strach nebude přítomen. Pokud je lyžař slabý, ale svah dostatečně lehký na to, aby byl vnímán jako nebezpečí, opět nebude přítomen žádný strach. Třetí možnost, kdy by se lyžař cítil jako nezranitelný, je obtížné si představit, ale teoreticky i někdo takový možná na svazích je; ani ten by pak neměl žádný strach, bez ohledu na náročnost svahu i um jezdce (kéž nikoho takového na sjezdovce nepotkáme).

Vědomý strach se objevuje, když iluze ovládne jednu či víc z těchto základních složek: zvětší proporce do stavu, kdy přehnaně zveličuje nebezpečí nebo pocit zranitelnosti, anebo minimalizuje lyžařovu schopnost nebezpečí čelit. Aby lyžař eliminoval svůj vědomý strach, potřebuje zvýšit povědomí o realitě v dané situaci – tedy zvýšit povědomí o reálném nebezpečí, o svých skutečných schopnostech a současně i zranitelnosti.

Rozptýlit iluzorní nebezpečí
Naše největší překážka ve zvýšení povědomí o reálném nebezpečí v lyžování je, že se obvykle bráníme blízce prozkoumat objekt našeho strachu. Chlapec vyděšený strašákem si schová hlavu pod peřinu, čímž se pro něj stává nemožné, aby svou iluzi prokoukl, a naopak snadné, aby se jeho divoké představy ještě přiživily. Jelikož neradi testujeme nebezpečí, obvykle nám zůstává neznámé a neznámého se běžně bojíme. Chceme-li překonat iluze, které nám v hlavě promítá vědomé já, musíme být ochotní pohlédnout otevřeně a zpříma na nebezpečí a posoudit jeho charakteristiku bez odporu.

Iluzorní aspekt lyžařova strachu z nebezpečí může být snížen, či dokonce rozptýlen zvýšením povědomí o stavu svahu. Lyžař potřebuje potlačit tendence vyhýbat se prozkoumávání toho, z čeho má strach. Musí být ochotný vědět o muldách, ledových plotnách, rychlosti a ostatních lyžařích na svahu. Toto zvýšené povědomí vyústí ve vyšší předvídavost, zvýšenou kompetenci a, následně, snížení strachu založeného na iluzích.

Pokud se shledáme ovlivněni vědomým strachem, dovolme si pohlédnout zpříma na to, co se nám jeví zastrašujícím. Na všechny detaily, jeden po druhém, na každou jednotlivou překážku. Naučme se dívat nebezpečí zpříma do očí, dokud nebudeme cítit, že jej známe – či přinejmenším že jej chceme co nejlíp poznat. Jakmile začneme vnímat překážky jako vítané výzvy, vědomý strach se rozplyne. Pokud bychom i po svědomitém prozkoumání stále věřili, že daný svah je pro naši lyžařskou úroveň příliš nebezpečný, dává smysl poohlédnout se po příznivějším terénu. To není zbabělost, nýbrž zdravý rozum.