Mezi ušima #18: Přirozená koncentrace

Vzpomínaje na svá dětská léta, zdá se mi, jako by ke mně ze všech stran doléhalo, abych dával pozor a netoulal se v mysli kdovíkde. Učitelé, vedoucí kroužků, trenéři, rodiče – od všech jsem to slýchával zejména, když mi něco nešlo podle nastavených standardů. Pamatuju, že jsem zkoušel udržet pozornost, ale tak nějak snění o vyhlídnuté spolužačce nebo o tom, že bych příští víkend mohl vyhrát závod ve své disciplíně, vždycky zanedlouho opět porazilo výklad ruštiny či matematiky. Čím víc jsem postupem věku klackovatěl, tím častěji jsem možná upomínky slýchal a tím odolnější si vůči nim budoval zatvrzelost.

Nicméně vzkaz, že pro dobrý výkon je potřeba se adekvátně koncentrovat, přes mou rezistenci prosákl (koneckonců, soutěžním sportem mého mládí byl orientační běh, kde jakákoli ztráta koncentrace obvykle vyústila v mapovou chybu a související časovou ztrátu). V lyžování, kdykoli pod kopcem shledám, že moje jízda nestála za moc, obvykle si v duchu říkám, že to bylo kvůli tomu, že jsem nechal svou mysl toulat se kdovíkde a nesoustředil se dobře na vlastní sjezd. A že pokud se nebudu soustředit na to, co dělám, celý můj lyžařský den bude stát za starou belu. Po případné další zlé jízdě si už přikážu, abych se soustředil, pak už je z toho polohlasitý povel, „Soustřeď se, sakra!“ Obvykle však takovýto nucený pokus o koncentraci ústí v zamračené čelo, zaťatou čelist, ztuhlá ramena i paže. V této fázi je už zacílení pozornosti obtížné, protože se soustředím spíš než na lyžování na to, abych se vůbec soustředil. Výsledkem bývá, že se cítím na lyžích nesvůj a svah nedokážu vnímat dostatečně jasně; nahradil jsem jeden druh rozptýlení jiným, současně si přivodil zvyšující se strnulost postoje a zkřečovanost pohybů.

Když se koncentrace stává obtížnou, bolestnou nebo nucenou, už se nejedná o koncentraci. Všimněme si zaujetí malých dětí do své hry, potřebujeme-li názorný příklad toho, co spontánní koncentrace je. Mysl dítěte je uvolněná, a přesto zcela zaujatá. Neprobíhá v ní žádné přemýšlení o vlastní aktivitě – pouze ryzí zážitek. Pozornost dítěte je zaměřena na všechno, co dělá, a ačkoli nemusí zůstat dlouho u jediné věci, přechází plynule z jednoho zájmu na další bez jakéhokoli ruchu. Pozorujte kočku číhající v trávě na nějakého hlodavce, až vykoukne z díry: udržuje svou pozornost na nejvyšší úrovni po pozoruhodně dlouhou dobu, tělo připravené k okamžiku, kdy se vrhne do útoku. Aby kočka vydržela po tak dlouhý čas ve vrcholné koncentraci, potřebuje se v duchu nabádat, ať se sakra soustředí? Nejspíš ne. Můžeme se od dětí anebo zvířat učit jednoduchým lekcím nenucené, přirozené koncentrace podobně, jako se od nich můžeme učit přirozenému učení se.

Kde je zájem, je koncentrace
Lidské bytosti se koncentrují nejlíp, když se o to sveřepě nemusí snažit, ale přirozeně se zajímají o to, co se děje. Během napínavého děje filmu v kině diváci nepotřebují sami sebe upomínat, aby sledovali plátno.

Jednoduchým pravidlem fungující koncentrace je, že sleduje autentický, nenucený zájem. Kde takový náš zájem je, tam je i naše mysl. Pokud je ten zájem silný, následovat jej bude i silná koncentrace. Je-li zájem vlažný či žádný, pozornost snadno opadá. Do koncentrace se potřebujeme nutit pouze v případech, kdy v daný moment nemáme o věc přílišný zájem. Když je osoba někde, kde ve skutečnosti být nechce, uskutečňuje svou nechtěnou přítomnost jen ve svém fyzickém těle, přičemž mysl se obvykle toulá jinde (protože ona může). Všichni z nás zažili, jaké to je, mluvit s někým, kdo je ve skutečnosti v duchu někde pryč, dokonce i když se usmívá nebo přikyvuje. Občas jsme takovou nepřítomnou osobou byli my sami, bezpochyby. Kdosi vyčíslil, že lidé z deseti procent zůstávají mentálně v přítomném okamžiku, přičemž v devadesáti procentech pobývají mimo něj někde jinde, v jiném čase.

Schopnost mysli utíkat z přítomnosti je unikátní vlastností dospělých lidských bytostí. Podobně jako vměšovat se do učícího se procesu. Malé děti ani zvířata se ve svých myslích neztrácejí; bývají trvale přítomny v kýženém tady a teď. Jen dospělá lidská mysl snadno uniká z přítomné reality v kterýkoli okamžik, na kterékoli místo ve vesmíru.

V některém z předešlých dílů seriálu zaznělo přirovnání povědomí ke světlu; dávat pozor v takové paralele může znamenat zacílit kužel světla pozornosti za účelem vidět dál, hloub, či do většího detailu v daném směru. Koncentrace ve stejné metafoře může být jako silná lampa svítící rovnoměrně všemi směry, přičemž středový kužel jejího světla je namířen na náš cíl zájmu. Když se rozprostřené světlo zužuje do kužele či paprsku, nevidíme už tolik okolí, o to pozorněji však hledíme směrem, kterým kužel či paprsek míří.

Když koncentraci ztrácíme, naše světlo pozornosti se rozptyluje, rozostřuje, zatemňuje. Můžeme mít v naší pomyslné lampě namontovánu sebesilnější žárovku za účelem posvítit si na to, co se odehrává s naším tělem na sněhu; pokud ale část naší pozornosti okupuje přemýšlení napřené do budoucna (třeba jak se nám tahle jízda asi povede, zda nespadneme atd.), další část mysli bude vzpomínat na v minulosti absolvované chyby a ještě další část se bude v myšlenkách toulat v práci nebo přemýšlet, co se asi děje doma, na naše vlastní lyžování tato silná žárovka příliš neposvítí. V takové mentální situaci, na rekreačních svazích vcelku běžné, pak bývá snadné přehlídnout terénní specifika nebo třeba signály, které nám tělo v tom kterém okamžiku vysílá.

Význam koncentrace
Jednotlivé výukové cviky zmiňované v tomto seriálu byly praktickou aplikací jednoduchých principů nenásilné koncentrace. Učení se je účelovou funkcí paměti; pokud by si podvědomí automaticky nevybavilo předchozí lyžařskou zkušenost, každá jízda by mohla být vnímána jako první. Paměťové záznamy v úložišti podvědomí jsou pro zdárný lyžařský vývoj jednotlivce nezbytné. Co bývá uloženo v podvědomé paměti výborného lyžaře? Předně, jeho paměť bude jistě napěchována množstvím vizuálních i kinestetických vjemů. Jeho dobré lyžování však není výsledkem pouhé kvantity uložených vjemů; tím nejdůležitějším je jejich kvalita. Pokud by byl například lyžař po většinu svého času na sněhu nejistý a v zajetí strachu, jeho podvědomé záznamy by byly vychýlené z žádoucího zacílení, a proto málo užitečné. Podobně, pokud by byl třeba z většiny znuděný; jeho podvědomá paměť by obdržela spoustu fádních vjemů postrádajících dostatečnou živost, aby se od sebe lišily.

Lyžování ve spárech strachu s nadsázkou znamená záznam roztřesenou kamerou, lyžování v nudě pak kamerou s nedostatkem světla. Ani jedna situace neposkytne dostatečně kvalitní obraz záznamu. Na druhou stranu, pokud je pomyslná kamera adekvátně pevná a má dost světla, do podvědomé paměti bude uložen zřetelný, čistý záznam, z něhož si tělo dokáže pro budoucí využití vytěžit přesné svalové instrukce. Podvědomí je schopno naučit se z jasných vjemů absolvovaných chyb víc než z rozostřených, nudných vjemů jízdy dobré. Výborné lyžování se rodí z vysokého počtu velmi kvalitních vjemů.

Je kriticky důležité, aby jakákoli koncentrace v sobě nepostrádala poctivou nálož potěšení, uspokojení. Když se lyžař správně koncentruje, měl by si činnost současně užívat. Kdykoli necháme mysl plně se ponořit do aktivity, bývá to uspokojující zážitek. Dokonce i zdánlivě jednoduchá a nenáročná činnost se stane zábavnou, je-li prováděna s pozorností plně zaměřenou na procvičovaný detail a vjemy ze cviků plynoucí v přítomném okamžiku. Je-li naše mysl plně ponořena do aktivity, je ztišená a nemá potřebu se toulat. Když zmizí neklid a roztěkanost, nastoupí potěšení z činnosti; naopak, když se mysl rozutíká, často s tím přichází nepohodlí, rozpaky, neklid.

Znovunabytá svoboda
Kdo nebo co určuje, kam je naše pozornost vysílána? Dokážeme ji vědomě udržovat v přítomném okamžiku – v našem případě třeba při lyžování – a poslouchá nás při tom naše mysl stále, bez protestů, bez pokusů o útěk? Anebo to spíš vypadá, jako by měla svou vlastní vůli dělat si, co se jí zlíbí a kdy se jí to zlíbí?

Nezdá se nám, jako by naše pozornost byla poslušným sluhou rozmarů a nezřídka konfliktních nápadů naší vědomé mysli? Dokážeme účinně nařídit hlavě, aby přestala se svým vymýšlením a zaměřila se plně na prožitek z prováděného? Svede být naše mysl bezmezně zacílená na pocit z hran našich lyží, na určitý problém (nebo třeba na tento text), a to tak dlouho, jak to po ní chceme? Každý z nás může do své hlavy vyslat podobný požadavek, ale málokdy to vědomě děláme, jelikož ze zkušenosti víme, že mysl nás pravděpodobně nebude poslouchat a my bychom pak museli být konfrontováni s nijak dvakrát pohodlným nálezem – že svou vlastní pozornost nedokážeme mít příliš pod kontrolou.

Vědomé procvičování se v nenucené koncentraci může být vnímáno jako pokus o znovuzískání základní lidské svobody: svobody zažít cokoli, co si v životě zvolíme coby to nejuspokojivější, krásné, pravdivé. Když se cvičíme v udržování pozornosti zacílené na objekt naší volby, tuto svobodu začínáme pociťovat a spolu s ní i sílu, jež je v ní bazálně obsažena. Naopak, pokud člověk ztratí schopnost se na věci dostatečně koncentrovat, začne být bezmocný v řadě ohledů – dosahovat, být spokojený, těšit se, a zejména, milovat.

Protože o lásku, o tu v posledku jde.