Mezi ušima #5: Tišit mysl

Foto: Fascebook

Jakkoli není snadné konceptualizovat rozlišení mezi „já“ v hlavě a přirozeným „já“, není těžké zaznamenat rozdíl v lyžování prováděném pod těmito dvěma vlivy.

Zamysleme se nad veškerými specifickými pohyby nezbytnými k provádění oblouků a sjetí kopce – každý vyžaduje stovky okamžitých instrukcí posílaných z nervového systému různým svalovým skupinám v těle. Kdo je vysílá? Ať už kdokoli, je to „někdo“ o mnoho sofistikovanější a kompetentnější než neustále kritizující „hlava“, která si myslí, že má všechno naše bytí na povel.

Naším přirozeným „já“ zde míním plný potenciál existující v kterýkoli čas v každém z nás a projevující se v rozsahu, kdy můžeme ignorovat pokusy hlavy vměšovat se do věcí. Jde o naši bazální inteligenci zahrnující centrální nervový systém, mozek i všechny ostatní části našeho smyslového vnímání, o nichž ani nemusíme tušit. Cokoli uděláme – každý pohyb, každé vyřčené slovo – vše je příliš komplexní operací na to, aby byla zcela řízena a kontrolována naší vědomou myslí.

Naše přirozené „já“ se plně projevuje v průběhu raného dětství, než si stihneme nakumulovat množství limitujících myšlenkových konceptů. Jako malé děti jsme se učili s minimálním množstvím korekčních zásahů z hlavy, díky čemuž jsme se hýbali přirozeně, nezávisle na úrovni dovednosti. Pokud by se dítě vědomě „víc snažilo“, kritizovalo se za nedostatečné pokroky a podrobně přemýšlelo nad každým pohybem, připadalo by nám to podivně nepřirozené. A vskutku, nepřirozené by to bylo – jenže stejně nepřirozený je takový přístup i u dospělých. Připadat nám může normální jen proto, že se jej dopouštíme tak dlouho, až jsme si na něj zvykli.

„Já“ v hlavě se nás snaží přesvědčit, že pro naše lyžování (i celý náš život) je nepostradatelné; ve skutečnosti jeho neustálý tok slov sabotuje naši výkonnost. Jen vzpomeňme, jak tichá a nekonfliktní je naše hlava, když se nám něco – v lyžování či životě – nadmíru daří. Během našich průlomových sjezdů, na něž pak dlouho vzpomínáme, nás hlava neobtěžuje žádnou instruktáží, nekritizuje, nesoudí, neanalyzuje – ale ani se nestrachuje; namísto toho nás nechá tiše zaměřené na probíhající přítomný děj.

Jednu z častých rolí „já“ z hlavy, která ráda sabotuje lyžování mnoha návštěvníků středisek, můžeme nazvat Syndromem sledovaného – který chce (musí?) udělat dojem na ostatní přihlížející. Typicky se taková věc děje při jízdě pod křesly lanovky. Nahoře na začátku kopce se věnujeme zcela svému lyžování; jakmile ale v nějaké pasáži periferně zaznamenáme přítomnost lanovky s křesly plnými lidí, naši hlavu napadne, že všichni v křeslech sledují zrovna nás – anebo každým okamžikem mohou začít. Naše pozornost se změní z lyžování pro sebe na lyžování pro ně – na jevišti nám to ale zřídkakdy jde ke spokojenosti. (Dlužno dodat, že naše jízda málokoho na lanovce zajímá – snad až jen nějaký náš spektakulární pád by přilákal zlomek pozornosti, o níž nás hlava přesvědčuje, že ji máme celou.)

„Já“ v naší hlavě je houževnatější, než si myslíme, a nenechá se snadno umlčet. Jeho rozdílné role jsou jak stádo divokých koní, kteří s námi celý den odbíhají bezpočtem různých směrů. Když se pak toto stádo rozhodneme vědomě využít pro nějaký konkrétní cíl, může nás frustrovat, že všechny koně netáhnou na povel a stejným směrem. Všichni bychom si přáli, aby naše hlava během lyžování dala pokoj a nevěděli jsme o ní – ale dokážeme neposlouchat její starosti ohledně příštího oblouku a její hodnocení toho předešlého? Málo z nás věří, že naše strachy a pochybnosti jsou nám k nějakému praktickému užitku – ale dokážeme je utišit či aspoň ignorovat? Do jakého rozsahu opravdu držíme otěže svých myšlenek pod kontrolou?

Pokud bychom se postavili svému „já“ z hlavy takříkajíc čelem, těžko bychom uspěli; shledali bychom se v nekonečné občanské válce zuřící nám mezi ušima – ve stavu diametrálně odlišném, než jaký potřebujeme k dosažení kýženého klidu mysli. Svou mysl nikdy nedostaneme pod kontrolu bojem proti ní, nýbrž jejím zklidněním, ztišením. Neustálým přebíráním oprávněné autonomie nad vlastními myšlenkami; takže namísto toho, aby nás jak stádo zdivočelých koňů odnesly, kam chtějí, abychom jejich směr určovali my. Potřebujeme svou mysl ztišit, aby naše přirozené „já“ mohlo svobodně projevit své skutečné schopnosti.

Proces získání kontroly nad svými myšlenkami začíná jednoduchým uvědoměním si jejich existence. Současně musíme chápat, že slova v naší hlavě nejsou naše vlastní. Když se naučíme pozorovat myšlenkové pochody v hlavě, snadno si uvědomíme, že naše přirozené „já“ a naše mysl nejsou totéž. Tím, že budeme tiše – bez soudů a snahy něco měnit – sledovat řeč svých myšlenek, přestaneme se s nimi identifikovat; budeme je jen monitorovat. Jakmile si pak všimneme starých známých příznaků syndromu sledovaného pod lanovkou, pochopíme, oč jde – a separováni už nikdy víc nebudeme mít za to, že jde o naši osobní roli.

Separace myšlenek od svého přirozeného „já“ je jako být si vědom, že sedím v biografu a sleduji film – bez toho, abych byl napínavým dějem mentálně vtáhnut do zápletky a prožíval ji v iluzi, že jde o mou vlastní realitu, nad jejímž dalším vývojem nemám moc. Podobně tak míra, do níž budeme schopni oddělit se od svých myšlenek a nepodléhat jejich pochybnostem, strachům a touhám, bude měřítkem naší úspěšnosti v jejich utišení. Jakmile si na tento proces mentální bdělosti zvykneme, existence přirozeného „já“ – tedy srdce – nám začne být zřetelnější a jeho projevy srozumitelnější.

Tišme tedy svou hlavu a učme se věřit srdci. Tyto dvě dovednosti chodí ruku v ruce; a obě jsou nezbytné pro dosažení úspěchu. Důvod, proč hlava bývá tak aktivní, je nejspíš ten, že nevěří schopnostem srdce. Nač by jinak chrlila všechny ty instrukce? Věřit srdci v lyžování znamená svěřit mu kontrolu nad pohyby svého těla. Neznamená to, že pokud začínající lyžař bude věřit svému „já“, začne hned jezdit dobře; znamená to, že novic tím umožní svému tělu přirozeně dělat to, co už umí – s vírou, že se následně naučí to, co zatím neumí.

Proč věřit srdci? Je věrohodnější než hlava ve výkonu i schopnostech se učit, jak dobře víme z první ruky ze svých průlomových jízd. Naši víru v srdce lze nazvat vědomou sebejistotou (což není nic jiného, než že hlava rozpoznala úžasné schopnosti srdce). Je nezpochybňovaným faktem, že sebejistota je nezbytným předpokladem kvalitního výkonu. Už se však běžně neví, jak této nepolapitelné vlastnosti docílit.

Nikdy se nedozvíme, zda je na naše přirozené „já“ spoleh, dokud mu neumožníme vzít za otěže; a pokud dovolíme hlavě se vměšovat pokaždé, když se dopustíme chyby, nikdy si neověříme schopnost srdce chybu napravit a poučit se z ní. Naučit se znovu důvěřovat srdci bude trvat nějaký čas – avšak takový proces ani nezačne, dokud se vědomě, tedy hlavou, nerozhodneme srdci věřit a dát mu šanci ukázat, co umí. Kdykoli nás přepadne pochybnost ve schopnosti srdce naučit nás lyžovat, vzpomeňme, jak jsme se instinktivně učili z chyb po pádech, když jsme jako roční děti zkoušeli prvně chodit. Bez asistence hlavy.

V příštím ročníku seriálu Mezi ušima se začnu zabývat tím, jak posílit naši schopnost tišit zásahy mysli a rozpoznávat vrozené schopnosti se plnohodnotně učit.

Předchozí článekBílé lži: Jak porovnávat horská střediska?
Další článekThomas Wassberg: The King
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.