Mezi ušima #7: Vědomí těla

Když děti čelí nějaké neznámé dovednosti, typicky chvíli sledují, co se děje. Plně koncentrovaní doslova zírají na situaci a absorbují kompletní obrázek bez jeho dělení. Dítě pozorovanou zkušenost nesegmentuje, obvykle ji chce celou napodobit.

Naproti tomu běžný dospělý vnímá neznámou pohybovou akci coby sérii dílčích fází (jako zahranění lyže, zapíchnutí hole, přenesení váhy atd.), jež si následně seřadí do seznamu úkonů, které potřebuje udělat, aby pohyb správně provedl. Dokonce, i kdyby svedl takové instrukce plnohodnotně předat tělu a donutit jej, aby je správně provedlo, stále mu unikne mnoho z toho, čím projetý lyžařský oblouk ve skutečnosti je. Oblouk je víc než souhrn jeho jednotlivých částí; obsahuje rytmus, ladnost, rovnováhu, koordinaci – nic z toho hlava není schopná uspokojivě kvantifikovat. Lyžování podle striktních instrukcí a údajů obvykle vyústí v nepřirozené, robotické pohyby.

Děti se neučí lineárně, učí se holisticky. S otevřenou a utišenou myslí přejmou kompletní obrázek nové výzvy; nejen vizuální, ale i pocitový. Se zacílenou pozorností získají zdání vlastního pocitu pro činnost, kterou sledují. Jejich podvědomí pak vytvoří korespondující kinestetický cit v těle, aby byly schopny vědomě duplikovat to, co před chvílí sledovaly. Plně oddány prováděnému napodobení, jejich smysly vytváří detailní informace o probíhající nové zkušenosti.

Když se malé dítě učí chodit, může padat; když spadne, jeho tělo si intuitivně osvojí detaily pádu. Podvědomí bez jakéhokoliv konceptu automaticky upraví příští krok dítěte; udělá jej delším nebo kratším, pozmění pozici hlavy či cokoli jiného, za cílem napravit předchozí nerovnováhu ústící v pád. Malé tělo získává s každým novým krokem další detailní informace, které použije pro vylepšení nového pohybu. Pouze díky tomu, že jeho mysl je tichá a otevřená, aby vnímala nejjemnější pocity ohledně stavu rovnováhy těla, může se nějaké učení vůbec dít.

Jde o základní princip přirozeného učebního procesu: kvalita učení přímo souvisí s kvalitou zpětné vazby obdržené z vlastní zkušenosti. Mysl zaneprázdněná starostmi, kritikou, hodnocením a porovnáváním blokuje zpětnou vazbu, podobně jako ucpaný filtr nedovolí vzduchu, aby jím mohl proudit. Čím je hlava aktivnější, tím míň zpětné vazby tělo obdrží a pomaleji se bude učit. Klíč k přirozenému učení je ztišit svou mentální aktivitu, aby se mohlo stimulovat podvědomí.

Při lyžování dostáváme vizuální zpětnou vazbu z terénu, jímž projíždíme, plus sluchovou od zvuku lyží na sněhu. Přesto nejvíc čerpáme z našeho povědomí pohybů těla. Kolik se naučíme, přímo závisí na naší schopnosti soustředit se na takové vědomí. Povědomí je přímo zažitá zkušenost, kdežto myšlení je formulování si konceptů o tom, co zažíváme. Jde o dva kriticky rozdílné procesy. Čím usilovněji budeme o zkušenosti přemýšlet, tím nižší začne být naše povědomí o ní. Ještě jinými slovy: víc přemýšlení rovná se míň povědomí.

Pokud poslouchám někoho, kdo ke mně mluví, dívám se na něj a vnímám jeho slova, budu mít povědomí o probíhající komunikaci mezi námi dvěma. Pokud ale budu ve stejné situaci přemýšlet, co si o mně myslí, či pokud se budu koncentrovat na svou následnou odpověď, nebudu plnohodnotně vědět, co se mi snaží sdělit.

V souvislosti s tímto tématem se mi vybavil obsah jednoho lyžařského výukového videa cizí produkce z osmdesátých let. V něm si starý učitel lyžování bere skupinu dospělých začátečníků, stojících na lyžích prvně v životě, a vyrazí s nimi na sníh. První dovednost, kterou je chce naučit, je postranní výstup vzhůru svahem. Záměrně je však nehodlá nijak instruovat. Skupina si nasadí lyže a učitel je několik minut nechá, aby si zvykli na nový pocit, každý zcela po svém. Žádné pokyny, žádné hodnocení. Po chvíli je učitel požádá, aby ho následovali – a začne po hranách lyží stoupat mírným svahem. Ještě než se žáci mohli začít strachovat, zda to dělají dobře či ne, učitel na ně začal mluvit: „První věc, kterou po vás chci, je, abyste si začali uvědomovat pocit vašich lyží na nohou. Jak nyní stoupáte svahem, máte je naplocho, anebo na hranách? Nedívejte se na moje lyže, ani se nedívejte na své. Chci, abyste je zkusili cítit.“

Začátečníci se přestali zajímat o to, zda stoupají dobře, či špatně, a začali se koncentrovat na vlastní pocit z lyží. Jak postupovali směrem vzhůru, každý nahlas potvrdil, že jeho lyže jsou znatelně zahraněny. Pak někde uprostřed svahu učitel zastavil a požádal je, aby si pohráli s hranami lyží: postavili je chvíli na plochy a bez dívání se na ně vycítili, co se bude dít. Jakmile to žáci udělali a lyže se jim začaly sunout svahem dolů, automaticky bez jakýchkoli instrukcí je znovu postavili na hrany. „Kdo vám řekl, jak máte zastavit? Já rozhodně ne, a přesto jste udělali, co jste měli,“ hodnotil je ve videu. „V tradiční lyžařské škole byste nejspíš dostali pokyn, abyste nezapomněli hranit – a vy byste neměli ponětí, jak to udělat správně. Ale teď už to děláte automaticky a bez přemýšlení, bez instrukcí. Máte v sobě vrozenou inteligenci, která se o to správné postarala. A jak se budete postupně učit lyžovat, začnete na ni spoléhat stále víc.“

Po chvíli přišel učitel s dalším návrhem: „Teď po vás chci, abyste zahranili své lyže na maximum, kolik dokážete. Takový stupeň hranění označme pětkou. Teď zahraňte trochu míň – to bude čtyřka. Ještě míň bude trojka a lyže zcela na skluznicích bude nula. Jak teď budeme pokračovat ve stoupání, každý z vás odhadněte stupeň zahranění, kterým stoupáte. Neexistuje žádné správné číslo – jednoduše jen ohodnoťte, jaký stupeň hranění používáte, a číslo zahlaste. Nedívejte se přitom na lyže – jen přečtěte svůj pocit.“

Jak žáci začali stoupat svahem, byla na všech očividně znát zvýšená míra koncentrace. V jejich hlasech nebyl slyšet žádný stres, jen stále vzrůstající zaujetí svým nově vznikajícím citem pro lyže. Obvykle hlásili čísla mezi 1 až 4 a občas sami sebe opravili, aby nahoře na kopci se každý ustálil na svém čísle. Učitel se jich tam do kamery zeptal, jaký stupeň zahranění nejčastěji používali. Většina se shodla na 2 nebo 3; jeden ze žáků se při tom zeptal, zda tedy stoupat trojkou bylo nejlepší. „Nevím, jaké číslo je nejlepší,“ odpověděl učitel. „Jak jsi přišel na trojku, že ti fungovala nejlíp?“ Žák odvětil, že šel vzhůru přirozeně, ale netušil, zda je jeho třetí stupeň zahranění pro tento svah správný. Učitel na to: „Rozhodně je správný pro tebe a v tenhle moment.“

Na žácích byla znát úleva, když se dozvěděli, že nešlo o žádný složitý test. Začali vnímat, že tento jejich učitel jim důvěřuje, že si najdou svůj vlastní režim, který pro každého bude fungovat nejlíp. Bez jakýchkoli instrukcí se sami od sebe naučili stoupat svahem, jednoduše ovládat lyže a získali základní cit pro hranění, na němž budou stavět svůj další lyžařský vývoj.

Něco nového – byť zdánlivě samozřejmého – jsem si z videa uvědomil i já, pasivní divák. Že základní povědomí pohybů těla je každému zdravému člověku trvale vrozené. Nikomu nechybí, nikdy v životě z něj nevyrosteme, nikdy jej nezapomeneme. Můžeme se lišit jen v míře subtilnosti používání tohoto citu.

Předchozí článekPozoruhodné osudy: Stein Eriksen
Další článekMezi ušima #8: Zpětná vazba z výsledků
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.