Mezi ušima #8: Zpětná vazba z výsledků

Přirozené učení se lyžovat závisí nejen na pocitové zpětné vazbě od vlastního těla, ale i na tom, co pro daného člověka funguje. Ne všechny lyžařské pohyby budou zpočátku vnímány jako přirozené, protože pro lidské tělo je přirozené chodit či běhat, ne klouzat po sněhu za nepřirozeně vysokých rychlostí.

V předchozím díle série vzpomínaný starý lyžařský instruktor z dobové videokazety nezdůrazňoval svým začátečníkům, aby se při cvicích soustředili pouze na jemné pocity svého těla, nýbrž i na své okamžité výsledky. Povzbuzoval je, aby v sobě našli schopnost vlastním citem rozpoznat rozdíl mezi zahraněním na stupni tři a stupni nula a současně aby si všímali a naučili se pozorovat faktický efekt tohoto rozdílného úhlu zahranění lyží na svahu.

Pouze za předpokladu, že tělo dostane precizní odezvu z pocitů vycházejících ze svalových pohybů i z výsledků na sněhu, může pak lyžařovo podvědomé já vytvořit a funkčně zapracovat příslušné korektury. Bude-li se lyžař snažit prvoplánově dosahovat nějakých nastavených konkrétních výsledků, bude pro něj o mnoho složitější srozumitelně pocítit ty, kterých touto jednostranně zacílenou ambicí dosáhne, což následně zproblematizuje korekční proces jeho podvědomí.

Provede-li lyžař určitý pohyb, jenž skončí pádem, nepotřebuje vymýšlet žádnou vědomou nápravu. Když bude soustředěně vnímat pohyb ústící ve ztrátu rovnováhy i následný pád, automatická inteligence podvědomého já sama zajistí potřebnou korekci. Lidské tělo vždy ví, jak se o sebe postarat a napravit chyby – pokud se mu dostane potřebné kvalitní zpětné vazby.

Vědomí zlepšuje kontrolu
Někteří lyžaři předjímají, že pokud by ve svých cvicích upozadili technické instrukce ve prospěch zvýšeného pocitového vnímání, obětovali by svůj dovednostní růst. Opak tu je však pravdou: komplexní zpětná vazba, kterou obdržíme od probuzeného vědomí našeho těla, je nesrovnatelně subtilnější a preciznější než sebepečlivěji naformulované verbální instrukce pocházející z hlavy. Vždyť jak dostatečnými slovy popsat přesný poměr dynamicky se měnícího zahranění lyže potřebného pro nejefektivnější projetí oblouku v dané terénní situaci? Jazyk těla je zkrátka příliš specifický a sofistikovaný na to, aby kdy mohl být zkondenzován do slov. Pokud však budeme svému tělu pozorně naslouchat a vnímat jeho jemné motorické pocity, můžeme se nechat tímto jazykem učit.

Zlepšovat svou schopnost zaměřit se na pocity těla při lyžování si vyžaduje čas a cvik. Primárním důvodem takového cvičení bude ztišit hlavu, limitovat své vědomé myšlenky a koncentrovat se na co nejplnější vnímání toho, co se děje našemu tělu. Praktických cviků se nabízí přemíra a pro stručnost článku tu zmíním jen dva mně na mysl přicházející, jichž jsem sám – zcela bezděky – v minulosti v procesu svého zlepšování se využil.

Před dávným časem jsem si z křesla lanovky všiml v reflexních vestách označeného páru nevidomé lyžařky s vodičkou, jak sjíždějí v běžném provozu veřejnou sjezdovku. Jejich sehraná spolujízda upoutala mou pozornost; pak jsem si jich všímal i na svahu a záměrně je chvíli pozoroval. Ještě později mě napadlo odjet do ústraní na výukovou placku, jež v tu dobu zela prázdnotou, a vyzkoušet si podmínky nevidomé lyžařky na vlastní organismus. Postavil jsem se na začátek mírného svahu, ujistil se, že je téměř liduprázdný, a chystal se se zavřenýma očima udělat několik spojených oblouků. Sotva však došlo k prvnímu, shledal jsem se být natolik moc zkřečovaným touto pro sebe novou, neznámou situací, že ještě než jsem navázal druhý oblouk, oči už jsem měl otevřené v mentálním stresu, že do někoho nebo něčeho vrazím – ačkoli jsem zůstával sám na prázdné placce. To jen má hlava – mé vědomé, racionální já – křičela: „Něco se může stát! Hned otevři oči a vrať věci pod plnou kontrolu!“

Protože však byl svah prázdný a já se nechtěl tak snadno vzdát, zkoušel jsem navazovat oblouky poslepu znovu. S každým dalším pokusem jsem otevíral oči později a zřetelně jsem čím dál líp začal vnímat neviditelný terén svahu pod skluznicemi. S úžasem jsem si uvědomil, že takto delikátně jsem hranami lyží nikdy dřív svah číst nedokázal, dokud jsem vědomě nevyřadil svůj dominantní vjemový smysl. Dokonce i když jsem pak experimentů nechal a jezdil dál s využitím zraku, má nově posílená schopnost vnímat terén pod lyžemi mi zůstala a pomohla mi dostat se na úroveň ovládání lyží, které jsem před experimentem nedosahoval. Mnohem líp jsem naráz věděl, s jakou razancí kde hranit, a projížděl své oblouky přesněji a s menším úsilím než kdykoli předtím.

Protože v zimě hodně jezdím na běžkách, nezřídka se mi stane, že mě při vyjížďce stihne stmívání a tma (vědomě nepoužívám umělé světlo čelovky, rád se spoléhám na přirozené vidění v přítmí – na mně známé trati bez zjevného nebezpečí, podotýkám). V těchto opakujících se situacích jsem se už naučil, že jakmile vezmu na zřetel, že od určitého momentu začnu lyžovat téměř poslepu a přestanu mentálně strádat z nedostatku stále ubývajících zrakem vstřebatelných vjemů, dramatickou měrou se mi zvýší cit pro sníh skrz lyže a smysl pro jemnou rovnováhu – totožné věci, jež jsem nově objevil při svém slepeckém experimentování na sjezdařském svahu. A že si tyto na novou úroveň zkultivované dovednosti vezmu do stop i později, za světla.

Protože mám poměrně citlivá chodidla nohou, pravidelně si pod kopcem rozepínám spodní přezky lyžařských bot pro cestu vlekem nahoru. Byť zřídka – přesto občas, když se mentálně zatoulám, si přezky nahoře zapomenu opět zapnout a sjedu svah v napůl rozepnutých botách. Jednou se mi taková věc znovu přihodila a já dole s překvapením shledal, že jsem si v průběhu jízdy vůbec neuvědomil, že mám přezky otevřené. To mě přimělo k nápadu záměrně si povolit boty ještě víc a podobně jako s mými slepeckými pokusy zjišťovat, jak budou otevřené boty úroveň mého lyžování ovlivňovat. Nijak překvapivě, dostavil se podobný efekt, kdy mé nohy ve volných botách začaly lyžovat „naslepo“ a s každou novou jízdou se učily delikátně načítat sněhový povrch pod lyžemi a jemně do nich dávkovat tlak způsobem, jako nikdy dřív v napevno utažených lyžácích.

Nehodnotit, vnímat
Nejspíš nejdůležitějším krokem ke zvýšení povědomí o své zkušenosti na svahu i mimo něj, který osoba může udělat, je upustit od zvyku hodnotit sebe a své lyžování ve významu dobře / špatně.

Při hodnocení právě projetého oblouku se musíme zaměřit na minulost, což nám znemožňuje být plně pozorní k tomu, co se děje v současnosti. Pokud budeme dumat o projetém oblouku, nebudeme schopni plnohodnotně prociťovat své tělo a lyže v přítomném okamžiku a nebudeme koncentrovaně vidět terén před sebou. Následkem toho se ocitneme v mentálním zpoždění, kdy budeme neustále dohánět právě proběhlé a nebudeme schopni dostatečně rychle reagovat na spontánní zpětnou vazbu svého těla z právě projížděného oblouku, protože tam ještě mentálně nebudeme přítomni.

Když svůj projetý oblouk vědomě vyhodnotíme jako „dobrý“, hlava nás pochválí a bude se snažit zapamatovat si přesně, co jsme udělali, abychom to mohli zopakovat. Jenže toto samozřejmě není cesta, jakou jsme docílili onoho „dobrého“ oblouku, když nastal – ani jak docílíme nějakého dalšího, až nastane. Po vyhodnocení oblouku coby „špatného“ nás hlava zkritizuje, začne analyzovat, co se stalo špatně, a zkusí si vynutit opravu. V této perspektivě dobrý oblouk není o nic efektivnější než ten vyhodnocený jako špatný, protože oba posudky povedou pouze k vědomé instrukci opakovat, nebo napravovat. Podvědomí naproti tomu potřebuje detailní zpětnou vazbu z aktuálně projížděného oblouku, aby mohlo do toho následujícího vyprodukovat opravu – nikoli hodnocení.

Pokud jste někdy hráli bowling, nejspíš jste viděli někoho, kdo se vzápětí po poslání koule otráveně odvrátil pryč, jakmile viděl, že koule jistě nestrefí všechny kuželky. Nechce ve skutečnosti vidět, jak špatnou dráhu vypuštěná koule nabere, a tak se z takového nepodařeného pokusu těžko něco naučí. Zkušenosti, které nazýváme chybami, jsou ve skutečnosti cennou zpětnou vazbou, již naše tělo potřebuje, aby rozlišilo mezi tím, co pro nás funguje a co ne, a aby provedlo adekvátní nápravu.

Chyby jsou nedílnou součástí procesu učení se a tato známá pravda platí i pro experty. Nezávisle na úrovni našeho lyžování chyby dělat budeme; můžeme však z nich mít prospěch. Co potřebujeme eliminovat, nejsou chyby samotné, ale strach z toho, že uděláme chybu, za níž budou následovat obvyklosti typu odsudek, kritika, zlost. Tím, že chyby a priori akceptujeme, jich ve skutečnosti uděláme méně. Nadto, jakkoli běžně začínáme tím, že soudíme svůj výkon, obvykle takový proces pokročí do souzení nás samých. Výčitky a obviňování mají svou vlastní kinetickou energii.

Nedostatečně pohotové přenesení váhy vyústí ve „špatný“ oblouk, jenž vyprodukuje špatný pocit a často může za „špatnou“ jízdu, a každá taková přitápí pod kotel negativních pocitů. Odsud už není daleko ke dni, který nestál za nic, a dojmu, že za nic asi nestojím ani já jako lyžař. Takováto sklíčenost a frustrace se lyžaře často dokáže držet dlouho potom, co odjede z hor – a nejednou z něj udělat „špatného“ člověka.

Tento druh sebekritiky zkresluje vnímání, překáží potenciálu produktivity a mrzačí naše schopnosti učit se a podávat kvalitní výkon. Lyžař, který uvěří své hlavě, že má špatný den, takového nakonec docílí. Osoba, která se rozhodne, že dosáhla výkonnostního plata, na něm zůstane trčet, dokud se nerozhodne se z něj posunout.

Neexistují žádní špatní lyžaři – pouze lyžaři na různých úrovních fyzického a mentálního vývoje. Květina není o nic lepší ve stádiu bujného květenství, než když byla poupětem – jde o stále tutéž rostlinu, jen na odlišném stupni vývoje. Pokud přestaneme sebe a druhé soudit, udělá nás to ochotnějšími věřit sami sobě a začneme lyžovat svobodněji a přirozeněji. Rád si beru k srdci, co pan Shakespeare sdělil světu ústy svého Hamleta: „Věci nejsou dobré a špatné; naše myšlení je činí takovými.“

Škodící nedůvěra
Další překážkou v rozvoji uvědomění a přirozeného učení se je nedůvěra ve schopnosti svého podvědomí, onoho svého druhého já (pokud tím prvním označujeme vědomé racio). Čím víc bude lyžař pochybovat o svých přirozených schopnostech, tím víc se bude vědomě instruovat a sveřepě provádět technické prvky. Nehledě na to, jak je obtížné brát plnohodnotně v potaz zpětnou vazbu těla, když se hlava snaží přinutit to samé tělo dělat něco, o čem pochybuje, že samo zvládne.

Protože udržovat rovnováhu je v lyžování alfou a omegou na každé jeho dovednostní úrovni, je relevantní se ptát, zda tento stěžejní úkol svěřit vědomému já v hlavě, či podvědomému. Všem lyžujícím se mnohokrát stalo, že se nám znenadání nečekaně zařízla hrana lyže či jsme najeli na ledovou plotnu nebo třeba muldu, a rozhodilo nás to z rovnováhy. Na jedné lyži či v letu vzduchem, rukama rozhozenýma se v takové situaci každý z nás snaží svou svislou pozici ustát a vrátit se zpět do rovnovážného postoje. Všichni víme, že taková věc se stane tak překvapivě a rychle, že reagujeme bez přemýšlení – dokonce si často ani neuvědomíme, co přesně jsme v rámci okamžité korekce udělali. V mžiku, kdy ztratíme rovnováhu, naše podvědomí automaticky provede pět, deset, možná i dvacet či víc úprav, aby nás udrželo na nohou. Mohla by nás kdy hlava instruovat takto sofistikovaně, o rychlosti nemluvě?

Zní to jako paradox: abychom získali opravdovou kontrolu nad svým lyžováním, je třeba vzdát jalové snahy o záměrné dosažení takové kontroly. Jednoduše to znamená opustit ambice o vědomou kontrolu nad věcmi a nechat na našem podvědomí, aby se mohlo projevit, kdy a kde potřebuje.

Než lyžař bude moci začít doufat, že docílí kontroly nad svým ježděním, musí se naučit konfrontovat a překonávat největší mentální překážku v oblasti lyžařského dovednostního růstu: strach. Téma následujícího dílu seriálu.

Předchozí článekMezi ušima #7: Vědomí těla
Další článekTribute Marty Hall: Mister XC
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.