Nostalgie zašlých zim: Go West!

Foto: SKIING USA

Na přelomu sedmdesátek, kdy si Československo utáhlo své normalizační šrouby, za oceánem kulminovala zlatá doba lyžařská.

K rozvíjejícímu se zasněžování, rolbování, stále dokonalejším sedačkovým lanovkám a nově budovaným ski in/out apartmánům se přidaly i nové dopravní možnosti. V té době už byla Amerika protkána novými širokými dálnicemi včetně důležitých lyžařských tepen I-70 z Denveru do Vailu nebo I-80 ze San Franciska k Lake Tahoe. Současně se začala zpřístupňovat i veřejná letecká přeprava; lyžař z New Yorku rázem dokázal stát v coloradském Denveru rychleji, než kdyby jako obvykle odjel autem lyžovat na sever do Stowe.

Rozmach aerolinek měl za následek ještě něco dalšího: představil bohatým východoamerickým lyžařům možnosti ježdění v suchém prašanu Skalnatých hor. Severovýchodní Amerika, najmě Nová Anglie, byla do té doby považována za středobod kontinentálního lyžování a její časté deště střídané krutými mrazy, ústící v ještě častější ledovku, v lepším případě betonový povrch z technického sněhu, pak za jakousi normu bílého sportu. Jen však do tohoto odhalení.

Odhalení, z něhož se lyžařská Nová Anglie nikdy plně nevzpamatovala. Zimní týdenní a delší pobyty raketově narostly po celých Skalnatých horách na úkor východoamerických kopců a zejména pak Vermontu, kde mnoho tradičních středisek – příkladně Ascutney, Bolton, Burke Mountain, Haystack nebo Magic Mountain – začalo v následných letech finančně strádat a zápolit o přežití. Ne všem se přežít povedlo.

Dvou- a třítisícovkové svahy Skalnatých hor disponují velkorysou kombinací teploty, vzduchu a vlhkosti, produkující neobvykle lehký prašan; přičemž slunce tam svítí častěji než v evropských Alpách. Solventní východoamerická vyšší střední vrstva, která do té doby podstupovala zdlouhavé transatlantické cestování do Gstaadu nebo St. Antonu, se nyní hromadně otáčela o 180 stupňů a odlétala lyžařsky prozkoumávat Divoký západ. Nenacházeli tam pouze lepší sníh a víc slunce než v Evropě, ale taky je tam nečekala žádná připomínka přecpaných, ustrkaných a neorganizovaných front u lanovek jako v Alpách. Přičemž na severoamerických svazích se už běžně rolbovalo; v Evropě zatím jen výjimečně. To všechno za mnohem příznivějších cen v blízkém – a přesto odlišném – kulturním prostředí. Mnoho dobrých důvodů dovolenkovat doma.

S nástupem sedmdesátých let se začala měnit i struktura amerického horského byznysu. Už se rok co rok nerodilo několik desítek nových skiareálů jako v předešlém čtvrtstoletí poválečného rozkvětu. Obor jakoby se začal vyvíjet do šířky; silná střediska agresivně expandovala vně svých stávajících hranic. V té době otevřel Vail svou sekci China Bowl, Winter Park oblast Mary Jane, Heavenly svou nevadskou stranu, v Killingtonu zprovoznili Skye Peak – každé z těchto rozšíření výchozího areálu nabídlo víc terénu než průměrné americké středisko střední velikosti vcelku. Pokud bylo na konci války v Americe jen 19 funkčních, vesměs provazových vleků, v roce 1970 jejich počet prvně překročil tisícovku. V kurzu už nebyly dvousedačky; stavěla se čtyřkřesla a kabinkové lanovky, chrlící na svahy stále víc a víc lidí. To těžko mohlo nebýt trnem v oku ekologům, fanaticky už bojujícím proti Disneyově projektu skiresortu Mineral King v Sekvojové rezervaci, jejž se jim nakonec podařilo zhatit.

V roce 1970 podepsal prezident Nixon zákon nařizující horským developerům investovat do zdlouhavých a nákladných studií o vlivu na životní prostředí, jež běžně prodlužovaly přípravy projektů o pět či deset let. To pochopitelně začalo znervózňovat a odrazovat investory z Wall Street. Do toho udeřila ropná krize, když v roce 1973 uvalil OPEC embargo na USA. Ceny benzínu vystřelily z 30 centů na $1,20 za galon a čerpací stanice zavedly přídělový limit pouhých deseti galonů na auto, a aby omezily zbytné cestování, v neděli zůstávaly zavřené. Což poprávu vyděsilo spoustu manažerů lyžařských středisek, do nichž se obvykle jinak než autem nebylo možné dostat. Vermontské Okemo si dokonce postavilo vlastní čerpací stanici, aby si jeho zákazníci mohli být jisti, že v neděli večer dojedou domů. Situaci nijak nepomáhalo, že východ USA postihla třetí sněhově skoupá zima za sebou.

Aby nepříznivých okolností nebylo málo, Amerika začala zažívat vlnu zániku malých rodinných skiareálů, jež vždy přiváděly nejvíce mladých na lyže. V polovině sedmdesátých let, kdy dosáhl počet amerických provozů svého historického vrcholu (700), křivka prosperity malých komunitních kopců klesala už roky v medvědím trendu. Infrastruktura potřebná k provozu střediska dostatečně atraktivního pro nový typ zhýčkaných a po zábavě lačnících zákazníků přesahovala hranice rozumné investiční návratnosti. Střediska, která si nemohla dovolit víc lepších vleků, větší a vybavenější chatu, restauraci, zasněžování a další zákaznický komfort, odcházela z byznysu. Mnoho přívětivých a levných kopců k lyžování tak počalo mizet z mapy. Když generaci poválečných babyboomerů povyrostly děti do věku, kdy se mohly učit lyžovat, příležitostí, kde toho levně docílit, kvapem ubývalo. Přesná ztráta nebyla nikdy kvantifikována, účastnická křivka se však jednou provždy přehoupla přes svůj pozvolný, nenápadný horizont. Nikdo to tehdy ještě nevěděl, natož aby si to přál – zlatá doba branže to však už měla sečtené.