Nostalgie zašlých zim: Hlava proti srdci

Foto: IOC

Žádná jiná éra nenabídla úrodnější půdu pro revoluci v teoriích výuky lyžování než sedmdesátá léta.

Desetitisíce lidí po západní Evropě i Americe houfně navštěvovaly obvykle nijak levné semináře sportovních psychologů o holistickém myšlení a sebeuvědomování, v raném rozpuku byla popularizace neurolingvistiky. Díky novým technologickým možnostem se tehdejší věda dozvídala novinky o fungování lidského mozku; že levá hemisféra je více verbálně orientovaná a jako počítač reaguje spíše na strukturovaný jazyk – zatímco pravá strana dominantně zpracovává prostorové, vizuální a další nonverbální vstupy. Moderní společnost oficiálně vzala na vědomí fakt, že v nitru člověka často vlastními životy funguje duální osobnost – na myšlenky orientované vnitřní já zkouší koexistovat s tím druhým, řídícím se pocity.

Praktické využití populárních psychologických technik pro zlepšení lyžování bylo prvně veřejně odhaleno, když tehdejší šampion bílých svahů Jean-Claude Killy uvedl do médií, že cíleně využívá jógy, aby zvýšil svou schopnost koncentrace. V roce 1968 pak v této oblasti zaexperimentovali ve švýcarském národním týmu, když najali jungiána (stoupence teorií a praxe analytické psychologie význačného světového psychologa, Švýcara C. G. Junga) Raymonda Albrezola, aby učil tamní reprezentaci specifické techniky mentální přípravy. Závodník byl pod Albrezolovým vedením instruován, aby se soustředil na pozitivní předvídavost. „Sjíždíš svahem dolů v obrovské rychlosti,“ opakoval psychoterapeut Albrezol sportovci ležícímu se zavřenýma očima na gauči, „ale s naprostou jistotou, všechno máš pod plnou kontrolou. Už pod sebou vidíš cílovou čáru a tušíš, že jedeš ve vítězném čase!“ Závodníci pak vstali z Albrezolovy pohovky nabiti sebejistotou. Všechno by to znělo možná úsměvně, jenže před spoluprací s Albrezolem Švýcaři za deset let nevybojovali jedinou medaili z olympiády nebo mistrovství světa; čtyři roky poté už měli na kontě sedm cenných kovů z her v Sapporu, včetně tří zlatých. Tajemství jejich úspěchu nešlo před zvědavým světem udržet skryté – nedlouho nato začala většina západních lyžařských týmů oficiálně spolupracovat s vlastními profesionálními psychology.

↑ Jean Claude Killy (vpravo) s kolegy z týmu v americkém muzeu (1968) // Aspen Times

V Rakousku ve své době oborově významný profesor Stefan Kruckenhauser zbrusu přehodnotil svou dosavadní teorii, jak vyučovat začátečníky; shromáždil tisíce sekvenčních fotografií a filmů dětí učících se sjíždět na lyžích zcela přirozeně, s absencí jakékoli instruktáže. Ze snímků vykonstruoval jednoduchý styl oblouku na široko vedených, paralelně postavených lyžích, který by se začátečník učil na 120cm až 150cm délkách; nazval jej otevřeným obloukem (offener schwung, později schwups). Podobal se jednoduchému, instinktivnímu zatočení, které udělá dítě, jež se učí pouze pozorováním, napodobováním a přizpůsobováním se; pro něž jsou jakékoli verbální instrukce nadbytečné. Jenže dospělí jsou plní dogmat dobře-správně, ano-ne a domněnek, že se neobejdou bez precizně formulovaných instrukcí uznaných autorit: „V prostředí stále silněji komercionalizované výuky lyžování jsou dospělí nuceni učit se primitivní schwump z předražených komplikovaných návodů placených instruktorů s formálním glejtem,“ kacířsky čeřil oborové hladiny Kruckenhauser.

Podle jeho názoru se děti učí rychleji a přirozeněji, protože si nemyslí, že už cosi umí; nemají žádné předsudky, na něž by potřebovaly navazovat. V lyžování je největším protivníkem bezmyšlenkovité poslouchání vteřinu za vteřinou připravené instruktáže, co dělat s koleny, kotníky, pažemi, boky. Namísto toho by se lyžař měl zaměřit na vlastní mentální film, jak chce ve skutečnosti lyžovat a jak technicky správně projetý oblouk procítit.


↑ Sekvenční fotografie rakouského metodického experta Stefana Kruckenhausera // SKI USA

Mnoho lyžařských škol zprvu odklon od převerbalizování výuky kvitovalo. Agilní střediska začala vyvíjet vlastní programy, v nichž své studenty vedla k vizualizaci lyžařských pohybů ještě předtím, než se postavili na sníh. Obuti v lyžařských botách byli formou kinestetické zpětné vazby vedeni k prociťování přenášení impulsů z holení a stehen a vnímání tlaků souvisejících se zatěžováním hran lyží, náklony a přenášením tělesné váhy.

Sedmdesátá léta byla rovněž zlatou dobou literatury hledající alternativy k tradičním formám lyžařské výuky; řada tehdejších titulů nepřestává být slušně relevantní dodnes – navzdory tomu, že lyžování jako takové i prostředí, v němž se odehrává, se v čase proměnilo víc než markantně. Nejspíš nejvýznamnější západní knihou se stal The Centered Skier od Denise McCluggage, kontroverzně smýšlející bývalé automobilové závodnice zajímající se o aplikaci prvků jógy, taj-či, zenu a principů bojových umění do lyžování. Její metodika odkazovala na těžiště těla umístěné v úrovni pánve: tím, že lyžař ovládá svůj pohyb ze svého fyzického centrálního bodu namísto hlavy a ramenou, dokáže směrovat svou mentální energii pryč od strachu a pochybností, mínila autorka.


↑ Autorka oborového bestselleru The Centered Skier, jogínka a automobilová závodnice Denise McCluggage // SKI USA

Mentální přístupy výuky lyžování však narážely na své – vesměs přízemní – praktické překážky. Předně, instruktoři čelili těžkostem přesvědčit skeptické klienty, aby se podvolili vrátit se zpět do dětského transu: „Proč bych si měl platit drahé lekce, na kterých mi instruktor nic neřekne?“ Klienti pak snadno podezřívali instruktory, že nemají valný zájem o pokrok svých zákazníků; i když pokroku objektivně dosahovali. Střediska to nepřestávala zkoušet horem dolem: tehdejší ředitel lyžování ve vermontském Mount Snow a stoupenec psychoanalytiky Švéd Norm Crerar se v roce 1975 svěřil americkému magazínu SKI: „Jen tak z hecu jsem záměrně celou lekci dal klientům ve švédštině, kdy jsem si byl jistý, že nikdo z nich mi nebude rozumět ani slovo. Všem ale začalo být až nápadně zřejmé, o čem nové mentální přístupy jsou. Je známo, že ustrašený začátečník kontraproduktivně přiklání tělo ke svahu, podobně jako se začínající lezec instinktivně přimkne ke skále, namísto aby držel tělo od stěny. Ale je jednodušší to lidem klopotně vysvětlovat, že jim tímhle způsobem hrany podjedou – anebo jim to demonstrovat beze slov?“

Horst Abraham, rodilý Rakušan najatý vailským střediskem k trénování tamních instruktorů a ředitel výuky v americké asociaci PSIA (Professional Ski Instructors of America), byl dalším z dlouhé řady nadšených propagátorů mentálních principů ve výuce. „Každá lyžařská lekce by měla být hodnotnou zkušeností, nejen sérií mechanických souvislostí,“ říkal Abraham, sám vytrénovaný v náročných podmínkách přímo pod perfekcionistickým krajanem Kruckenhauserem. Coby vysoká autorita v asociaci přepsal výukový manuál – jen aby o dekádu později PSIA Abrahama ze svých řad vyhostila s odůvodněním, že jeho metody jsou příliš vágní. Zvláštním řízením osudu však to, co ve formě Rakušanova propuštěného talentu ztratilo americké lyžování, získala tamní ekonomika: své bohaté znalosti, jak se lidi učí a jak mají překonávat bariéry v učení, začal prodávat ve formě konzultací americké armádě a globálním korporacím jako Motorola, Price Waterhouse Coopers nebo Merrill Lynch.

S nově aplikovaným důrazem na psychologii ve výuce lyžování a se současným rozmachem feminismu se možná nevyhnutelně vyrojila i otázka, zda se ženy učí jinak než muži. Stoupenci feminismu poukazovali na to, že sexistické prostředí v lyžařských školách se zhoršilo natolik, že ženy mnohem častěji než muži sportu nechávají. Řešení bylo nasnadě – začaly první experimenty v genderově segregovaných třídách. Světlo světa spatřily specificky pro ženy pořádané kempy – koncept, jemuž neubylo z popularity dodnes. První známou ženskou akcí v jakémkoli sportu byla pětidenní lyžařská Ženská cesta v kalifornském Squaw Valley pořádaná průkopnicí v této oblasti Elissou Slangerovou se striktně ženskými nejen účastnicemi, ale i personálem. Slangerová věřila, že konvenční lyžařské školy neobsluhují potřeby žen, jak by mohly; ženy podle ní kvůli rozdílné fyziognomii potřebují zvláštní pozornost. Také, že se ženy učí rozdílně od mužů, a tudíž by neměly absolvovat mužské modely výuky.

Nicméně výtku, že ženy nechávají sportu vinou bujícího sexismu, nikdy žádné statistické výzkumy nepotvrdily. Vlastně naopak – většina studií dokladovala, že ženy odcházejí z lyžování v menší míře než muži. A když už, dělo se tak obvykle z navlas stejných příčin jako u jejich protějšků – vinou vysokých nákladů a nedostatku času.

Skrz své kliniky, instruktážní manuály a rigorózní certifikační standardy asociace PSIA v průběhu dekád bezpochyby zlepšila podmínky pro rozvoj veřejné výuky lyžování. Jenže ne ekonomické – na konci milénia jen 6 procent amerických registrovaných instruktorů lyžování vydělalo svou prací víc než 10 tisíc dolarů ročně; což je méně než třetina tehdejšího mediánového příjmu. Pro drtivou většinu učitelů lyžování zůstávala jejich zimní činnost džobem na částečný úvazek. V průměru si americký instruktor v té době za zimu vydělal necelé tři tisíce dolarů, zatímco dalších 80 tisíc k tomu přidal ze svých hlavních příjmů jako inženýr, prodejce nebo kontraktor. Přičemž v Rakousku se pro srovnání výukou lyžování uživí přes dvě třetiny tamních instruktorů způsobem, že ze svých příjmů mohou zimní půlrok podporovat své rodiny. Bezpochyby je to i tím, že v Alpách jsou z nemalé části lyžařské školy spoluvlastněny samotnými instruktory, zatímco americký model takřka z definice znamená vlastnictví a provozování samotným střediskem, nezřídka v rámci korporátní skupiny. Tamní školy jsou řízeny jako chladnokrevný byznys, jenž se pramálo ohlíží na certifikaci a dodržování standardů výuky, zato zcela na ekonomická čísla; na to zaplatit co nejmíň zaměstnancům a účtovat co nejvíc klientům, kolik trh unese. Ostatně přístup, jenž v čím dál větší míře zaznamenává i našinec v tuzemských střediscích – a dál nejspíš bude.