Nostalgie zašlých zim: Hluboké kořeny olympijské korupce

Photo: WDI

Jedním z nejkřiklavějších paradoxů světa sportu bezpochyby zůstává, že Mezinárodní olympijský výbor bazíruje na okázalém amatérismu sportovců, zatímco pořadatelská města na těch samých – naoko čistých – hrách prodávají lukrativní sponzorské kontrakty nejbohatším nadnárodním korporacím. Sportovci nesmějí nosit komerční loga, pořadatel je může všude vystavovat.

Pokud jde o volbu pořadatelství zimních olympiád, lyžování v tomto procesu hraje historicky zásadní roli. Hokejové a krasobruslařské arény mohou být postaveny prakticky kdekoli; věrohodnost lyžařských soutěží si však vyžaduje, aby hostitelské město stálo snesitelně nedaleko od náročného horského terénu.

Zimní olympiáda 1960 ve Squaw Valley se zpětným pohledem ukázala být ideální – přímo v odlehlých horách, obklopena krásnými přírodními scenériemi, požehnaná sluncem i dobrým sněhem. Za její přidělení u MOV nelobovaly žádné vlivné subjekty; prakticky bez jakékoli pomoci pořadatelství vyhrál zakladatel Squaw Valley Alex Cushing, ačkoli jeho nerozvinuté lyžařské středisko nabízelo v té době jedinou lanovku, jeden vlek a jednu chatu; zato přehršel veřejné neznalosti, že nějaké takové místo vůbec existuje.

Jak to dokázal? „Vyhráli jsme olympiádu čistě intelektuálně,“ prohlásil Cushing do dobových novin. „Olympijské hry se potřebují vrátit ke své jednoduchosti. Sílu naší myšlenky dokládá fakt, že jsme neměli nic jiného v rukou.“ Samorost Alex Cushing, jehož rtuťovitá osobnost oscilovala od ledového nezájmu k odzbrojujícímu šarmu, přišel na myšlenku kandidatury ve chvíli, kdy si v novinách přečetl, že o olympiádu se pokouší nedaleké nevadské město Reno. Rozhodl se podat si vlastní přihlášku. „Byl to perfektní způsob, jak získat spoustu publicity,“ hodnotil zpětně svůj nápad Cushing.

Když si vyběhal záruky o vládní podpoře kandidatury, bezmála dvoumetrový charismatický pořízek ve svých nejlepších letech odletěl na vlastní pěst do Paříže na kongres Mezinárodního olympijského výboru. MOV se chystal přidělit hry do Innsbrucku (dále ten rok formálně kandidovaly Sv. Mořic, Garmisch a pákistánské Karáčí). Pařížské šance pro Squaw Valley byly nicotné; dokonce americký delegát v MOV se krajanu Cushingovi vysmál: „Kdo vás asi tak bude volit? Já tedy rozhodně ne!“ citovaly jej tehdejší L.A.Times.

Jenže mazaný Cushing si spočetl hlasovací sílu přehlížených nesněhových států, zejména těch z třetího světa. Uspořádal pro jejich zástupce opulentní večeři, na níž je v pravou chvíli velkoryse pohostil a hlavně přiopil silným francouzským vínem. Následoval jeho předem připravený plamenný projev, poslední, který na kongresu zazněl před hlasováním delegátů. V něm pak došlo k neslýchanému – nejtěsnějším poměrem 32 ku 30 hlasům porazila neznámá kalifornská osada suverénního rakouského favorita Innsbruck.

Kdekdo byl zděšen, skeptický tisk předvídal kolosální průšvih. Tehdejší mrzoutský předseda MOV Brundage po skončení volby na celý sál hřímal: „Cushingu, co jste to udělal, vždyť uvrhnete celé olympijské dění o čtvrt století zpět!“ Brundage věřil, že jen hlavní horská města si s pořadatelstvím her svedou poradit tak, jak se patří. Současně si už pohlídal, aby k dalšímu podobnému faux-pas nedošlo; následující troje hry pak byly podle plánu přiděleny do Innsbrucku, Grenoblu a japonského Sappora. Zejména francouzská a japonská vláda nalily vysoké miliardy do výstavby silnic a infrastruktury kolem nových olympijských základen a po vypršení svých politických mandátů zanechaly astronomické náklady tamním daňovým poplatníkům na dlouholetou hořkokyselou památku.

Následná kandidatura předpokládaného vítěze volby vzešla znovu od horského velkoměsta – coloradského Denveru. Američané nejdřív přislíbili konání lyžařských soutěží ZOH 1976 na místních svazích v okolí proslulého Mile High City, po inspekci expertů však kandidující pořadatelé donuceně přiznali, že lyžovat se má více než dvě hodiny cesty z denverské olympijské vesnice – běžci ve Steamboat Springs, alpští lyžaři v čerstvě rozestavěném Beaver Creeku. Nápad odsunout lyžaře stovky kilometrů z centra olympiády byl bezprecedentní neslýchaností. Do té doby Denveru naklonění delegáti MOV se cítili zrazeni a slibovali rázně volit proti americké kandidatuře. Nakonec ani nemuseli – coloradští daňoví poplatníci to udělali za ně. V celostátním referendu v roce 1972 se vyjádřili prvně v olympijské historii proti vlastnímu pořadatelství a stáhli tím přihlášku Denveru z osudí.

Ať už vlivem zmíněného denverského fiaska či gigantickými náklady na hry v Grenoblu 1968 a Sapporu 1972, trend preferování velkoměstských zimních olympiád na nějaký čas zvolnil. MOV citlivě vrátil Denverem odmítnuté ZOH 1976 zpět do Innsbrucku, kde místní zkušení pořadatelé využili většinu vybavenosti z předešlé olympiády 1964. Když pak v roce 1980 olympijské pořadatelství vyhrálo východoamerické Lake Placid, bylo to nejspíš prvně v olympijské historii zřetelně z toho důvodu, že žádné jiné město pořádat zimní hry nechtělo. S konáním olympiády spojený enormní příliv publicity a kapitálu však zanechal venkovské Lake Placid jen mírně gentrifikovaným turistickým městysem. V roce 1984 pak zimní olympijský plamen cestoval do šedivého balkánského Sarajeva. Co v něm následovalo zanedlouho, snad jen šílenec mohl tušit – za osm let byla většina sportovišť včetně lyžařských svahů Bjelašnica zdemolována v krvavém etnickém masakru.

Sveřepá touha měst pořádat megalomanské olympiády je z hlediska zdravého rozumu tak trochu záhadou. Nemalou roli v ní bezpochyby hraje na délku volebního mandátu omezená časová krátkozrakost místních politiků, vždy víc či míň skrytě navázaných na bezohledně hrabivé developery. Ať už to bylo Sarajevo, Lillehammer, Nagano, Grenoble či Salt Lake City, většina zimních olympiád stála tamní daňové poplatníky kopce peněz a jen sotva nějaké přetrvávající hodnoty.

Velké aglomerace začaly hostit zimní olympiády nikoli proto, že by jejich prostředí lépe vyhovovalo sportovcům, ale protože velkoměsta – nikoli horská střediska – mívají lepší finanční zdroje, díky nimž plyne do kapes MOV a sportovních federací víc peněz. Stojí v nich též luxusní hotely a další vybavenost, na což si olympijští bafuňáři rádi a tak snadno zvykají: třeba na tiskové konferenci ZOH v Salt Lake City tehdejší prezident FIS a viceprezident MOV Hodler k nevíře ryzí sportovní komunity prohlásil, že dostatek pětihvězdičkových hotelů pro členy MOV a jejich VIP klientelu začne být důležitým kritériem pro příští přidělování olympiád.

Když už začínalo být víc než veřejným tajemstvím, že přidělování pořadatelství OH provází zjevná korupce, byl to právě Marc Hodler, kdo tutlané oficiálně vyzvonil. Stal se klíčovým zdrojem pro média při odhalování zkorumpované volby pro ZOH 2002 v Salt Lake City. Věděl dobře, o čem mluví; nedlouho poté byly odhaleny de facto totožné praktiky v organizaci FIS, jíž vládl, při přidělování pořadatelství lyžařských světových šampionátů. Hodler byl trpce popuzen tím, že podplacení delegáti MOV trvali na umístění ZOH 1998 do Nagana, známého špatným sněhem a nedostatečným sjezdařským terénem. Proto když na následujících hrách v Salt Lake začala média naznačovat, že při přidělování pořadatelství se nestoudně kupčí s hlasy, využil Hodler své funkce předsedy koordinační komise ZOH a odkryl médiím agendu MOV, do níž měl přístup.

Byl to tak kovaný lyžař, kdo zasadil smrtící ránu dlouhodobé kariérní vládě (21 let) – mnozí tvrdili, že diktatuře – tehdejšího prezidenta MOV, španělského markýze a nelyžaře Samaranche, nejspíš nejkontroverznějšího jména v historii olympijského hnutí.

Zakladatel Squaw Valley Alex Cushing na dobové obálce magazínu Time v době, kdy vyhrál přidělení ZOH 1960 do svého střediska

Zimní olympiáda 1960 v kalifornském Squaw Valley snesla označení opravdu komorní a dala se v každém ohledu považovat za ideální. Měla štěstí na dobrý sníh a hojné slunce. Oficiální ceremoniály si vzal na starost Cushingův blízký přítel a vášnivý lyžař Walt Disney

Poslední z opravdu malých zimních olympiád se uskutečnila v roce 1980 v městečku Lake Placid (Tiché jezero) v horách Adirondac východoamerického státu New York. Vzápětí poté se hry začaly dramaticky komercializovat, televizní vysílací práva násobně zdražila, taktéž sponzorská. Do výběru kandidátů na pořadatelství vstoupilo úplatkářství

Tehdejší předseda FIS a viceprezident MOV Marc Hodler na tiskové konferenci ohledně příprav ZOH 2002 oficiálně oznámil úplatkářství provázející volby kandidatury her

Předchozí článekNostalgie zašlých zim: Víc než psů
Další článekNostalgie zašlých zim: Lyžuj v rytmu
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.