Nostalgie zašlých zim: Lyžuj v rytmu

Zlopověstná sluchátka v uších často nic a nikoho nevnímajících sportovců nejsou v principu ničím třeskutě novým.

Který z lyžařů by podobnou situaci nezažil: vyvážíte se na kopec v sedačkové lanovce s někým cizím – a protože vám přijde cesta poněkud fádní a tichá, zkusíte zapříst řeč. Na tu chvilku nemíníte rozvíjet nic složitého ani vážného – snad jen něco jako „Docela fajn sníh dneska, ne?“ Jenže nic. Žádná odpověď, ba ani kývnutí – nic. Až pak si všimnete, že vašemu spolucestujícímu vedou zpod přilby od uší tenké drátky do jeho iPhonu, Samsungu (či čeho) schovaného v bundě. A tak jen sami pro sebe pokýváte a užijete si další spolujízdu v tiché společnosti; proti třem tisícům songů uloženým v mobilu darmo sebezábavnější družností soutěžit.

Přenosná hudba v uších je ale těžko trik až těch nejmladších generací, jak se vyhnout kontaktu se skutečným světem – včetně otravů, co ani na lanovce pusu nezavřou. Vždy jsem měl za to, že průkopníkem v tomto směru byl legendární kazetový Walkman od Sony z osmdesátých let – sám jsem tehdy jeden takový vlastnil, a tak si tu éru i samotný přístroj velmi dobře vybavuju. Jenže ne – zapátral jsem a zjistil, že ikonizovaného Walkmana cosi o necelou dekádu předběhlo. Co je však ještě zajímavější: ono cosi bylo, pokud ne vymyšleno, pak zcela cíleně propagováno – pro lyžaře!

Objevil jsem Astraltune, první sportovní stereo na světě.

Na svou dobu šlo o revoluční technickou senzaci – první přenosný osobní audiopřehrávač světa, vynalezený Royem Bowersem z nevadského Rena. Na americký trh byl uveden v roce 1975 ve formě do té doby nevídaně miniaturního kazetového přehrávače ve vypolstrované brašničce, jež se upínala na hruď k dodávanému jednoduchému postroji, nošenému přes lyžařovo oblečení. V minipřehrávači bylo místo na pět dobíjecích baterií, umožňujících poslouchat asi pět hodin magnetofonového záznamu. Zářivě oranžová sluchátka visela pod bradou, aby nemusela překážet čepicím a čelenkám své bezpřilbové lyžařské doby. Ovládací tlačítka přehrávače chránila látková překlopka na zip. Cena novinky? 210 tehdejších dolarů, ekvivalent asi tisícovky dnešních. Vskutku žádná lidovka.

„Přehrávač uměl vážně skvělý zvuk – srovnatelný se standardy tehdejšího domácího sterea se sluchátky. Takže kdo na to měl, moc velká oběť to pro něj nebyla. Samozřejmě, že ve hře byl faktor jedinečnosti – byla to koneckonců opravdová technická inovace,“ píše v internetové vzpomínce na Astraltune jeden z jeho lyžujících zákazníků, filmový producent Lee Kovel z Los Angeles.

Astraltune, který se v roce 1978 pokušeli jeho tvůrci patentovat (patent však byl ve dvouleté lhůtě zamítnut), má dnes svou stránku na Wikipedii a staré kousky přehrávače bývají občasně k vidění v nabídce eBay. V dobových vydáních amerického magazínu SKI ze sedmdesátých let jsem našel velkorysé plošné inzeráty představující technickou novinku Astraltune, jejichž copywriting se s věcmi věru nemazal: „Bývaly časy, kdy jediný rozdíl mezi lyžováním a milováním spočíval v nalezení rytmu. Ale jen než se objevil Astraltune,“ sugestivně soutěží o čtenářskou pozornost reklamní sdělení zde přetiskovaného dobového vizuálu.

Jedním z tehdejších skalních fanoušků Astraltune je Bernie Weichsel, organizátor první profesionální freestylové série v roce 1974. „Tehdejší freestyle se podobal jakémusi baletu na lyžích, později se dostal i na olympiádu,“ vzpomíná na internetu Bernie. „Závodníci si každý připravovali svou vlastní choreografii na libovolně zvolenou hudbu a prakticky dominantně v přípravě využívali právě Astraltune. Při soutěži jim pak jejich hudbu z předaného pásku přehrávaly reproduktory podél soutěžní trati. Moc běžných lyžařů jsem ale s přehrávačem po svazích sjíždět nepotkával – kdo by taky chtěl vozit k hrudi připnutá skoro dvě kila navíc. A pokud by na svůj drahý Astraltune při karambolu a obvyklém dopředném kotoulu spadli, no jéje.“

„Astraltune byl nezpochybnitelným předchůdcem Walkmanu,“ pokračuje Weichsel, jenž prý má ten svůj plně funkční stále schovaný doma: „Když v roce 1980 nepovolily úřady Astraltune patentovat, asi do roka přišli Japonci se svým Walkmanem. Ten už byl pochopitelně vychytanější, byl menší, lehčí, snadno se vešel do kapsy. Sony tak zanedlouho dostalo Astraltune pryč z ostře konkurenčního trhu.“

Tehdejší provozovatelé středisek byli na lyžaře se sluchátky na uších (kromě na odděleném svahu trénujících freestylistů) hákliví, prý. Dokonce i dnes, zdá se, mají provozovatelé proti osobní muzice na veřejných svazích své logické argumenty – přinejmenším podle mediálního prohlášení Davida Byrda, ředitele pro regulaci provozních rizik americké asociace horských středisek NSAA: „Sluchátka na uších, zvlášť při hlasitém poslechu, dezorientují lyžaře v jejich prostorovém vnímání o okolním dění na svahu. A mít všechny své smysly nastražené, zvlášť když je na kopci plno, je nutnost a neocenitelné pro to, aby lyžař zůstal v rozumném bezpečí. Dřívější freestyloví závodníci se pohybovali na uzavřeném prostranství – zavírali jsme jim plochy právě z důvodů bezpečnosti. Jenže rozhlédněte se po veřejných svazích dnes – sluchátka uvidíte všude.“

Bezmála dvoukilový přehrávač Astraltune se nosil na hrudi zavěšený na popruzích // Facebook

První přenosné stereo světa Astraltune a jeho reklama z lyžařských magazínů sedmdesátých let // SKI USA

Zářivě oranžová sluchátka visela pod bradou, aby nemusela překážet čepicím a čelenkám // eBay

Marketing přehrávače cílil specificky na lyžaře // SKI USA