Nostalgie zašlých zim: Oni tu zkopírovali obchoďák!

Photo: Aspen Skiing Co.

Mnoho amerických skiresortů bylo založeno na pozemcích starých hornických a dřevorubeckých osad. Cestovní ruch tam nahradil zaniklou těžbu zdrojů. Alpská lyžařská střediska naproti tomu vyrostla ve fungujícím pasteveckém prostředí, na nějž byl cestovní ruch naroubován.

Nad rakouským Lechem nebo švýcarským Zermattem se už několik století v létě pasou stáda krav – dnes na svazích křižovaných lanovkami. V italském Bormiu – kde se zanedlouho pojede sjezdařský Světový pohár – už před tisíci lety hostili solventní obyvatele Říma, aby jim ve zdejších termálních vodách chystali léčebné procedury. Svatý Mořic vítal sněhumilné zimní návštěvníky už od poloviny devatenáctého století. Ačkoli alpská střediska při svém vzniku nepotřebovala dokladovat žádným úředníkům svou ekologickou nezávadnost a všemožně se zavazovat k ochraně přírodních zdrojů – na rozdíl od středisek severoamerických byla horská údolí Alp v jistém smyslu mnohem lépe chráněna než ta zámořská, navzdory jejich téměř okázale vynucenému ochranářství.

Evropská horská střediska byla až na nešťastné výjimky ušetřena bezuzdné realitní zástavby zamořující dna údolí ne nepodobně plíživě jako rozlézající se plíseň. Alpské země, v nichž vlastnictví půdy zůstává po pokolení v rodinných klanech a dědí se z generace na generaci, se v otázkách nakládání s pozemky pro účely stavebního rozvoje řídí historicky ověřenými precedenty a jakýkoli nekontrolovaný stavební rozvoj horských oblastí si v nich nelze ani představit.

To v USA lyžařská střediska vznikala v odlišných poměrech. Americká Lesní správa už od začátku vyžadovala, aby se na státních pozemcích pronajatých skiareálům nestavěly žádné budovy kromě lyžařských chat sloužících rekreantům jako zázemí, případně objektů pro střediskovou techniku. Co se však bude dít na pozemcích nedotčených nájemní smlouvou, nezajímalo téměř nikoho. Od sedmdesátých do devadesátých let tak těsně přiléhající okolí pachtovních katastrů středisek zaplavila chaotická komerční a bytová zástavba, která málokdy vykazovala aspoň nějaké známky koordinovaného plánování. Od kalifornského Mammoth Lakes přes montanský Whitefish ve Skalistých horách po North Conway na východním pobřeží Států.

Nejednou to bylo proto, že vlastníci skiareálů prodávali přilehlé pozemky do cizích rukou, aby stíhali financovat stavbu sjezdovek a vleků. Zakladatel kultovního wyomingského resortu Jackson Hole Paul McCollister ztratil jakoukoli míru kontroly nad stavebním děním v Jackson Hole Teton Village už zkraje sedmdesátých let, protože veškerou půdu v rozlehlém plochém údolí pod strmými svahy střediska rozprodal. Podobně si počínal i coloradský Vail, který nabízel stavební parcely ve městě, aby mohl expandovat novými sjezdovkami a vleky.

Na plochém, štěrkově pouštním úpatí střediska Copper Mountain ve třítisícové výšce, na dohled dálnice I-70, po níž nonstop řvou a čoudí kamiony šplhající se přes nedaleké Vailské sedlo, vystavěl vlastník resortu Chuck Lewis jeden z nejbizarnějších paskvilů horské pseudoarchitektury, dnes dávno stržené. Do coloradských novin v roce 1972 prohlásil: „Stavíme podle moderního designového manuálu a nic podobného v horách ještě nevzniklo. Každý, kdo naši zástavbu spatří, si musí říct – Ach bože, oni tu zkopírovali obchodní centrum!“

A právě to byl problém, který majitel, zamilovaný do svých vizí, nebyl schopen vidět. Měl pravdu v jediném – v horách do té doby nic podobného nestálo. Výsledná výstavba nepřipomínala proklamované obchodní centrum z amerického předměstí, spíš evokovala poloprázdnou kancelářskou budovu někde v Kazachstánu. Nevzhledné panelové věžáky byly chaoticky nalepeny jeden na druhý, a pokud stavba vůbec nějaký architektonický plán měla, těžko se jím řídili. Jako by toto neutěšené řešení potřebovalo ránu z milosti – dostalo ji. Ještě ne zcela dokončený komplex ochromila ekonomická recese zkraje sedmdesátých let, ruku v ruce doprovázená vyschnutím realitního trhu; lyžařské obchody, hotely a bytoví developeři se Copperu vyhýbali obloukem a na čtvrt století z něj svou nepřítomností pomohli udělat pozvolna chátrající městečko duchů. Až zkraje nového milénia do střediska vstoupil tehdy kapitálově silný developer Intrawest, jenž měl v té době za sebou úspěšnou modernizaci Whistleru nebo Mont Tremblantu. V Copperu nejhorší konstrukce postrhával a zbytky tamní zástavby začal modelovat do soudržné a vkusné horské vesnice, jíž je Copper Mountain dnes.

Když v roce 1970 začal Vail budovat své centrální náměstí Lionshead, jeho objemná betonová zástavba vypadala na svou dobu moderně – možná i pod sympatizujícím vlivem tehdy kulminujícího architektonického stylu brutalismu. Jenže o třicet let později nový vlastník střediska, akciová společnost Vail Resorts, veřejně konstatovala jeho nefunkčnost. Protože se i Vail Resorts, jako každá velká korporace, umí pohybovat v oblasti peněz těch druhých, kompletní náklady na renovaci své zástavby ve stylu disneylandské Main Street USA si dlouhé roky odepisovala ze státních daní. Kdo ví, možná šlo, pokud ne o světový, pak nejspíš oborový rekord: třicet let staré – tedy vlastně stále zánovní – horské středisko zdárně doložilo státu, že trpí tzv. městským úpadkem!

Se svými desítky let starými stavbami nebyli spokojeni leckde; třeba ve francouzských Alpách. Místním rezidentům v Courchevelu nebo Val-d’Isère se nelíbily ploché střechy tehdy moderních paneláků, dominujících střediskové zástavbě. V osmdesátých letech tak na ně začali montovat klasické sedlové střechy tyrolských chat, fasády obkládat dřevem a přidávat balkóny a terasy; šlo o zřetelnou demonstraci odmítnutí toho, co nikdy do horských oblastí nepatřilo a nemělo tam vzniknout.

Do scénického centra francouzského vysokohorského resortu Flaine navrhl slavný architekt Marcel Breuer v roce 1968 strohé šedivé paneláky, jež si nezadaly s těmi nejnevkusnějšími socialistickými sídlišti a do stavebního oboru vnesly ironizující termín „brutalistní Bauhaus“. Když ve stejném roce lyžařský šampion Émile Allais přijel do rozestavěného areálu, aby tam projektoval sjezdovky, středisko mu poskytlo jeden apartmán na bydlení a prostory pro sportovní obchod. O několik let později se americký magazín SKI francouzské legendy ptal, jak se cítí, když vyjde ven a spatří v okolí ta betonová monstra; Allais si stroze po černobaronsku povzdychl: „Chce se mi zvracet!“

Magazín se zajímal, jak by podle Allaise mělo vypadat zdařile vyprojektované středisko. „Podobně jako přímořský resort, se svahy a sjezdovkami místo oceánu,“ odpověděl Francouz a načrtl redaktorům elipsu, uvnitř které označil ploché dno údolí, jímž by končily sbíhající se okolní sjezdovky z jedné strany elipsy. Na její protější straně pak zanesl restaurace, hotely a další střediskovou vybavenost. Ulice jeho pomyslné střediskové vesnice uvnitř elipsy pak jako paprsky kola mířily k jednotlivým lanovkám a komerčním provozům.

Kultovní Aspen Allaisově ideálu vůbec neodpovídá. Přesto se v roce 1966 tehdejšímu ministru pro vnitřní záležitosti Stewartu Udallovi, odpovědnému za využívání státní půdy, charakter prudce se rozvíjejícího lyžařského města víc než zamlouval. „Proč nemůže každá lyžařská aglomerace vypadat jako Aspen?“ sugestivně vnesl řečnický dotaz do dobového magazínu SKI. Nebyl zdaleka jediný; sám zakladatel slavného kulturního Aspenského institutu Walter Paepcke mnohokrát v tisku vychvaloval tamní pravidelnou síťovinu ulic lemovanou viktoriánskými domy a bloky budov z červených cihel.

V hlubokém údolí utažského Little Cottonwood Canyon leží vklíněno v sedmdesátých letech založené středisko Snowbird, opět na pozemcích státní Lesní správy. Neobvyklá úzkost nivy zdejšího kaňonu vyžaduje, aby všechny stavby, nemajíce příliš půdorysného prostoru, byly hnány do výšky. Zatímco je mnohá tamní zástavba na zvyklosti horského prostředí neobvykle vysoká, díky příkrosti přiléhajících svahů, v nichž je utopená, působí poměrně adekvátně; celková plošná zastavěnost je nevelká i na pohled, jelikož parkoviště jsou schována pod zemí. Přesto se stal Snowbird trnem v oku lokálnímu patriotu Robertu Redfordovi, který vlastní o nějakých patnáct mil jižněji svůj kultovní domácký resort Sundance, o dva roky starší než Snowbird, architektonicky řešený dramaticky jinak (viz Snowbiz.cz/8167, Místo na Zemi, kde dělají věci jinak). Všechny nízké srubové stavby environmentalisticky sensitivního Sundance jsou nenápadně schované ve stromech; „Jakákoli zástavba, která nadbytečně atakuje přírodní krásy, sabotuje vlastní účel, který nás do hor vábí. U nás děláme věci jinak a vždycky budeme,“ už půlstoletí trefně rezonuje Redfordovo osobní memento namísto nějakého plonkového střediskového sloganu.

Podoba Vailského údolí v roce otevření střediska a stav o půlstoletí později // Pracovní archív autora

Nahoře: původní vzhled centrálního vailského náměstí Lionshead v roce 1970
Dole: soudobá podoba náměstí Lionshead v disneylandském stavebním motivu // Pracovní archív autora

Nahoře: na původní paneláky naroubované dřevěné prvky tyrolského stylu ve Val-d’Isère
Dole: vysmívaný brutalistní Bauhaus ve Flaine // Pracovní archív autora

Nahoře: neobvykle vysoká zástavba v utažském Snowbirdu působí díky příkrosti tamního terénu relativně nekřiklavě
Dole: romantický vzhled Redfordova střediska Sundance s nízkými sruby schovanými v korunách stromů // Pracovní archív autora