Nostalgie zašlých zim: Sport kažený světem

Foto: SKIING USA

V předchozích dílech Nostalgie vzpomínané trable horské branže sedmdesátých let de facto vyústily v počátek konce zlatých lyžařských časů.

Nicméně zřídkakdy bývá dost zle, aby nemohlo být hůř. Už tak decimovaný obor čekala zanedlouho nová zákeřná rána do zad. Z nečekaného směru.

10. února 1974 si dvacetiletý začátečník James Sunday vzal své 200cm lyže a vypravil se s nimi do vermontského Strattonu na své čtvrté ježdění v životě. Nejistým plužením sjížděl urolbovaný, zeleně značený začátečnický svah, na němž upadl, hlavou narazil do kamene za okrajem sjezdovky a ochrnul od ramen dolů. Nevstane z postele, neoblékne se a nenasedne do svého motorového vozíku bez cizí asistence. Na radu svého advokáta se Sunday rozhodl soudit strattonský resort pro nedbalost o do té doby neslýchanou sumu $1,25 milionu, přes 6 milionů v dnešních dolarech.

Sunday u soudu tvrdil, že upadl kvůli ze sněhu vyčuhujícímu křoví. Jeho právník pustil porotě dojemný film o tom, jak vypadal mladý život žalujícího před jeho nehodou. Ačkoli obhajoba skiareálu i svědci z řad tamní skipatroly tvrdili, že žádný podrost z denně rolbovaného začátečnického svahu nemohl trčet, soudce Underwood (v paradoxním překladu „Podrost“) takový argument nevzal v potaz; ani to, že začátečník nepodstoupil žádné lekce nebo že si vzal nevhodné dvoumetrové lyže. Přiřkl zraněnému ještě víc, než požadoval – Stratton mu musel zaplatit půldruhého milionu dolarů. Událost se dostala do New York Timesů s masivním titulkem přes několik sloupců – typem pokrytí přináležícím mezinárodním katastrofám.

Patálie s lyžaři žalujícími skiresorty znal obor už dvacet let; v roce 1953 napsal americký SKI: „Čím dál víc přibývá bezohledných lyžařů, kteří dělají našemu sportu špatnou pověst. Jakmile si na lyžích něco vymknou nebo zlomí, hned běží k nejbližšímu číhajícímu právníkovi, který se účelově snaží prokázat nedbalost skiresortu a nárokovat po něm přemrštěné odškodnění.“ V padesátých letech však ještě soudy nahlížely na lyžaře jako na lidi, kteří vědomě podstoupili riskantní přírodní aktivitu, a přiznávaly žalující straně nanejvýš čtyřicet dolarů za zkrácený hotelový pobyt. Po bezprecedentním vermontském rozsudku z roku 1977 se však poměry změnily. Soudce Underwood svůj verdikt odůvodnil: „Začátečnická sjezdovka je dnes něco jiného, než bývaly tratě plné pařezů a kamení v padesátých letech. Dnes musí být povrch srovnán buldozery a od kamenů a větví vyčištěn.“

Mezi skalními lyžaři vyvolal vermontský případ vlnu nelibosti. Rozšiřovali o Sundaym zvěsti, že byl při nehodě opilý. Tehdejší killingtonský marketingový šéf Foster Chandler do místních novin prohlásil: „Skuteční lyžaři by na rozdíl od Sundayho nikdy za svou chybu nevinili sport. Soudce naznačuje, že bychom měli mít pod kontrolou věci jako počasí, sněhové podmínky a kopec proměnit v jedno bezpečné pískoviště s povrchem hladkým jako golfový green. Jenže tam venku je příroda, sakra. Divoká příroda se sněhovými bouřemi, bičujícím deštěm, ledovkou, záplavami, bahnem, vichrem, co sundavá střechy, dráty a stromy a s lyžaři cvičí jak s párátky. Tady na našem kopci jsou dny, kdy nevidím z okna na dvě stopy. Soudce by měl vytáhnout paty ven a poznat na vlastní kůži, že příroda si nenechá poroučet. Odpovědnost středisek je nereálná věc.“

Nelyžující soudní porotě však byl případ jasný. Moderní lyžařské středisko, ve svých brožurách propagující hladké, čistě vyžehlené svahy záměrně nasnímané za pohlednicově azurového počasí a bezvadného sněhu, vzbuzuje u veřejnosti dojem, že lyžování je snadné a bezpečné. Obdobnou věc de facto dělá i notorickým lákáním na „skvělé“ sněhové podmínky. Jenže tento typ nezodpovědného marketingu začal vedle sportumilovných zákazníků vábit i bezskurpulózní právníky, kteří motivováni zprávou, že někdo na skiareálu vysoudil milionové odškodné za vlastní pád, začali číhat a rozdávat své letáky přímo pod kopcem. Ne, že by šlo o něco v Americe neobvyklého: ve stejném roce se v New Yorku zranilo dítě na skateboardu tím, že jelo po chodníku z kopce a narazilo do hydrantu. Rodiče soudili výrobce skateboardu za to, že prkno nemělo brzdy. Soudní žaloby proti automobilkám, doktorům nebo třeba fastfoodovým řetězcům byly už tehdy na denním pořádku. Lyžařský byznys se jen zařadil na neslavný seznam jako další z obětí společenského systému snažícího se přehlížet, že spotřebitel by měl být inteligentní lidská bytost schopná zdravého úsudku a odpovědná za své jednání.

Skiareály po celé Americe doslova přes noc čelily novému pojistnému za odpovědnost, jež vyskočilo o tři sta, pět set nebo i tisíc procent. V předminulé Nostalgii zmiňovaný majitel střediska Hunter v židovských Catskills Orville Slutzky si do novin nebral servítky: „Celé to je nesmysl. Jestli si lidi myslí, že soudní odškodné zaplatí pojišťovny, tak se šeredně pletou. Vždycky to budou peníze skiareálů a potažmo tedy lyžařů. Protože pojišťovny nám zvednou pojistné a já ho promítnu do ceny skipasu. Když to neudělám, zkrachujeme. V každém případě žaloby jako tu ze Strattonu bude platit lyžař.“

Před průlomovým soudním verdiktem se americké skiresorty mohly cítit relativně bezpečně, zejména od roku 1962, pod ochrannými křídly Asociace horských středisek NSAA. Ta vznikla zejména, aby – ne v uvedeném pořadí – začala chránit zájmy více než 400 zakládajících středisek ve vyjednávání se státními lesy a dalšími vládními úřady, aby se sjednotily bezpečnostní standardy vyvíjející se lanové dopravy a aby se všichni měli důvod společně zlít na valné hromadě konané v pečlivě vybraném slunečném resortu při jarním lyžování. Jedním z prvních počinů NSAA byla standardizace lyžařského značení v roce 1964, vzápětí vyměněného za zdokonalené řešení z hlavy Walta Disneyho (viz SNOWbiz 105, „Dík, pane Disney“).

Sjednocená vyjednávací síla u pojišťoven byla další ostře nabitou zbraní asociace; skiareály našly vynikající podmínky u nadnárodního giganta AIG coby generálního pojišťovatele branže. Mělo to svou logiku; AIG byla jedinou pojišťovnou v americké historii, která kdy vlastnila lyžařské středisko – vermontský Stowe (více v Nostalgii 103). Po průlomovém soudním verdiktu z roku 1977 však AIG oznámila, že už dál nebude pojišťovat vermontská střediska, pokud si nevylobují ve svém státě zákonnou povinnost lyžařů vzít odpovědnost za své počínání na vlastní bedra. „Lyžování se musí začít řídit zdravým rozumem,“ komentoval své rozhodnutí ředitel AIG Maurice Greenberg, „lyžaři přeci lyžují na své vlastní riziko, tak jako vždycky lyžovali. Kromě specifických případů, kdy třeba dojde k havárii lanovky anebo jiné prokazatelné nedbalosti obsluhy, běžné riziko musí nést lyžař.“

NSAA se dala do práce; najala si na zastupování skiresortů specializovaného právníka Davida Clearyho z killingtonského Rutlandu, který v roce 1978 dokázal agendu prosadit k uzákonění ve Vermontu a v následujících letech v dalších lyžařských státech Ameriky. Zástupy vždy a ke všemu připravených žalujících právníků tak měly naráz notně ztížené manévrovací podmínky. Ne, že by to kdy tento svérázný profesní druh přestal zkoušet: dokonce i když se právník dostal k nějakému případu zraněného lyžaře a zjistil, že žalobu už podává jiný kolega, opozdilý advokát neváhal přesvědčovat žalovaný skiareál, ať spolu podají protižalobu na zraněného lyžaře za nebezpečnou jízdu a ohrožování ostatních návštěvníků.

A zatímco pod křídly asociace zůstávaly americké skiareály ve věcech pojištění či soudních sporů pragmaticky jednotné, pokud přišla řeč na zákaznicky žádoucí propojování vleků a sjezdovek, soudržnost sousedících resortů šla – k jak asi velikému překvapení tuzemského čtenáře? – rázem do kytek. Vděčné téma do příštího ročníku Nostalgie.