Nostalgie zašlých zim: Víc než psů

Foto: Vail Resorts

Co se nepoštěstilo Waltu Disneymu vinou jeho předčasné smrti (†1966), zrealizoval architekt Henrik Bull o pár let později: Kalifornie tak o svůj vybájený, k přírodě šetrný horský resort s vyloučenou dopravou nepřišla. V roce 1972 otevřelo nad severními břehy vysokohorského jezera Tahoe vpravdě nadčasové celoroční středisko Northstar – volně pojatá verze toho, co plánoval Disney předvést světu v Sekvojové rezervaci.

Moderní účelově postavenou vesnici Northstar vybudovanou na pozemcích staré dřevorubecké farmy spojuje s lyžařskými svahy transportní gondola, jedna z prvních v USA. Investor a architekt s norskými kořeny Henrik Bull se v mnohém inspiroval nejen z dostupných Disneyho plánů, ale zejména ve francouzském Avoriaz, kde v polovině šedesátých let navrhl a prosadil bezautomobilovou aglomeraci francouzský olympionik Jean Vuarnet (psali jsme v letošním SNOW 117), propojenou se spodní turistickou základnou Morzine podobným typem gondoly.

„Mojí vizí bylo vybudovat striktně pěší komunitu, kde se lidé budou procházet kolem obchodů a restaurací, jen pár kroků od dveří svých apartmánů. Na svahy je pak za pár minut hodí neustále rotující lanovka,“ představil svůj projekt médiím. Jeho mise se mu snad ve všem myslitelném povedla. Vkusné apartmánové stavby z místního kamene a dřeva jsou neviditelné nejen z nedaleké dálnice na San Francisco, ale i z lokálních cest. Při stavbě jednotlivých objektů byly ušetřeny všechny stromy, které zůstat stát mohly: nejednou se prý měnila poloha nebo dispozice objektů právě kvůli nim – koneckonců tak, jak to ve Skandinávii bývá normou. Northstar byl v nijak šetrné Kalifornii takovým úkazem přírodomilného developerství, že dokonce získal aktivní podporu obávané neziskovky Sierra Club – stejné organizace, která pár let předtím dovedla k soudu právě Disneyův projekt Mineral King a vybojovala jeho zastavení. Norský Američan ukázal, že s pokorou a respektem je možné leccos.

Od této doby až dodnes už mnoho nových horských středisek v Americe (ostatně i jinde, s výjimkou časově opožděného Dálného východu) nevzniklo – v osmdesátých letech ještě Beaver Creek, Whistler a Deer Valley, kolem milénia Tamarack. V křiklavém kontrastu s předcházejícími několika dekádami, kdy lyžování i jeho vybavenost rostly dvouciferným tempem. Zčásti už obor mohl vnímat, že je postaveno všechno, co stát má. Zčásti bezpochyby i proto, že čím dál míň investorů bylo ochotno nechávat proudit své prostředky do čím dál rizikovějšího oboru nově podléhajícího stále striktnějším environmentalistickým podmínkám. Odteď si museli všichni zúčastnění – developeři, vládní úředníci, střediskoví provozovatelé i zástupci ochranářů – sedat k jednacímu stolu a debatovat nad důsledky, které uplynulých několik dekád prudce rostoucí odvětví zanechávalo na horském prostředí. Zlí jazykové po právu ukazovali na paradox, že jednání začala až poté, co se na přírodě tyto důsledky začaly projevovat, nikoli předtím.

Skiareály se stále víc dostávaly pod neskrývaně ofenzívně vyvíjený tlak ekologů. V Coloradu byla lyžařská střediska veřejně obviňována z ohrožení životních podmínek pro tamního jelena wapiti, ačkoli početní stavy tohoto druhu každým rokem narůstaly. Vzápětí se na jiném případě ukázalo, že pro militantní environmentalisty zvíře ani nemusí existovat, aby jimi bylo prohlášeno za ohrožené horskostřediskovým provozem. V devadesátých letech, kdy Vail rozšiřoval své území o zadní freeridové kotliny, ochranáři vytáhli do boje proti expanzi argumentem, že lyžaři by zničili místo výskytu rysa kanadského, ačkoli v Coloradu toto zvíře naposledy někdo spatřil v roce 1973. Aktivisti proto několik kusů dovezli a vypustili je do vailských lesů. Nepřirozený výskyt zvířete se tak stal náhražkou konstruktivní diskuze, jak vyvážit rekreační využití hor a rozumnou ochranu jejich prostředí; diskuze, které tyto ekologické zájmové skupiny obvykle ani nebyly schopny.

V osmdesátých a devadesátých letech spatřily světlo světa desítky ochranářských organizací vykreslujících existenci horských středisek jako odvětví vnucujícího se do křehkého horského ekosystému a parazitujícího tam. Jenže zdravé životní prostředí potřebuje zdravou ekonomiku, aby jej mohla chránit – životní fakt, který tunelově přemýšlející antilyžařská agenda přehlížela či ignorovala. V roce 1991 vermontská asociace horských středisek zveřejnila studii dokladující, že komunity, jejichž ekonomiku v daňových přiznáních posílilo utrácení přijíždějících lyžařů, odvedly pětinásobně víc na daních (z nichž je financována ekologická osvěta a ochranářství, včetně většiny ekoaktivistických neziskových organizací), než činily daňové odvody v obvodech, kde se nelyžuje.

Mezitím kultovní Aspen jako by žádné ekology bránící nadměrnému rozvoji nepotřeboval – svou limitující úlohu dostatečně pádně sehrály rapidně rostoucí ceny tamních realit. Místní personál skiareálů i obslužných provozů ve městě si už nemohl dovolit žít nikde v okolí; lidi začali za prací pendlovat hodinu a víc. McTaggartův projekt Aspen Wildcat, o němž jsem nedávno v Nostalgii psal (SNOW 117), se nikdy nestal komunitou pro avizovaných čtyřicet tisíc lidí, mezi něž by se nemalá část strádajícího aspenského personálu rozředila. Zkrachovalého McTaggartova ranče se zmocnila skupina realitních developerů v čele s hercem Michaelem Douglasem; rozdělili si rozlehlý pozemek na třináct pětisetakrových stavebních parcel a každou prodali po 5 milionech dolarů.

Aspen tak rázem začal čelit odlišné hrozbě – město se začalo plnit multimilionářskými rezidencemi nonstop obklopenými zevlujícími turisty, doufajícími zahlédnout celebrity typu Douglase. Aspenský realitní makléř Harley Baldwin koupil historickou budovu Collins v centru města a proměnil ji na snobskou luxusní restauraci s nočním podnikem Caribou Club, do níž platil vstup jen klubovým členům. Přičemž ještě o dekádu dvě dřív byl Aspen známý tím, že celebrity tu flámovaly bok po boku s hipíky, třeba v proslulém baru hotelu Jerome. Magazín SKI v jedné své glose popsal Aspen jako „místo, kde nesporně bohatí vytlačují nechutně bohaté, kde lidi utratí roční výplatu za to, aby se oblékli jako zálesáci, a kde je víc realitních agentů než psů.“ Koneckonců, v závěru devadesátých let statusovému pozlátku Aspenu neodolal ani Viktor Kožený (v Americe známý jako pirát z Prahy) a koupil si za tehdejších dvacet milionů dolarů svého času nejdražší nemovitost ve městě, proslulý Peak House.

V roce 2000 už víc než polovina všech obytných domů v Aspenu, Vailu nebo Beaver Creeku i jejich širokém okolí byly druhé (či kolikáté?) rekreační usedlosti vlastněné tamními nerezidenty.

Dobový magazín SKI trefně vystihl jádro vyvíjejících se poměrů na realitním trhu: „Když v šedesátých letech lidi přijeli na lyžařskou dovolenou, chtěli se naučit lyžovat jako Jean-Claude Killy. Horské bydlení sloužilo jen pro přespání do dalšího rána, kdy v osm opět nastoupili na kopec. Potom přišla zhýčkanější éra, lidi chtěli na dovolené odpočívat a užívat si. Skiareálům začala růst konkurence přímořských a golfových resortů, proto se samy začaly modernizovat do jednoduchého celoročního konceptu: postavit pulsující pěší zónu a střed vesnice, stimulovat tam rekreační, kulturní, nákupní a zábavní atrakce a prodat postele lehce lyžujícím babyboomerům.“

Nová zástavba inspirovaná okázalým stylem Disneylandu stárnoucí generaci dobře vydělávajících babyboomerů perfektně vyhovovala, zdálo se. Lidi, kteří za svého mládí byli hnací silou největšího růstu lyžování v jeho historii, v pokročilejším věku preferovali zvolnit. Díky rychlejším moderním lanovkám toho snadno docilovali – co jim dřív trvalo odlyžovat celý den, nyní zvládli za tři hodiny. Ve zbývajícím čase mohli odpočívat, popíjet, obědvat, nakupovat, bavit se. Čím dál víc párů se skládalo jen z jednoho aktivně lyžujícího – o to víc důvodů mít se čím zabavit.

Navzdory jejich možná praktickému pohodlí, tyto nepřirozené uměle projektované aglomerace nemohly nabídnout srovnatelně ryzí úroveň zkušenosti jako pobyt v tradičním lyžařském městě s vlastní historií. Horkou jehlou spíchnuté resorty kamuflující primární důvod jejich vzniku – prodej realit – nebyly tímtéž jako komplexní komunity s dlouhou časovou osou autentického lyžařského dění. V novodobých rekreačních enklávách už sport nebyl nutnou složkou jejich existence; bílé svahy stoupající nad jejich zástavbou začaly mít srovnatelnou důležitost jako golfová hřiště a kulturní vyžití kolem nich.

V poválečných až šedesátých letech bylo (i nezávodní) lyžování považováno za sport. Poté se stalo jakousi mnohostrannou rekreační činností, stále však z většiny stojící na sportovních základech. Počínaje devadesátými lety začalo nezadržitelně mutovat do zimní zábavy se stále silnější zážitkovou – nesportovní složkou. Lyžařské kluby a sportovní oddíly, které statisticky přiváděly k pokladnám skiareálů až dvacet lidí z každé jejich stovky, se začaly měnit na cestovní agentury nabízející sportovní a dobrodružné balíčky. Lyžování se stalo jednou z několika rovnocenných pobytových atrakcí – vedle třeba golfu, rybaření nebo westernového ježdění, na které byli návštěvníci lákáni samotnými horskými středisky.

Ne všude, naštěstí. Pravda totiž nebývá komplikovaná: lyžování na tom je a bude dobře tam, kde navzdory všem nechvalně známým novodobým tendencím vydrží poskytovat původní hodnoty, kterými si nadobro získalo srdce svých stoupenců. Vystoupat či se vyvézt na kopec až k mrakům, klouzat v obloucích svahem, možná mezi stromy v prašanu, možná na pistě. Kdykoli se zastavit, ohlédnout se a potěšeně sledovat svou vlastní stopu vytepanou ve sněhu… z další nezapomenutelné jízdy prostorem a časem.

Northstar at Tahoe // Vail Resorts

Na přelom šedesátých a sedmdesátých let nadčasový architektonický úkaz a možná nejpovedenější účelově vyprojektovaný skiresort Ameriky, kalifornský Northstar // Pracovní archív autora

Jeden z nejproslulejších podniků v Aspenu, historický Hotel Jerome se svým slavným barem v přízemí // Pracovní archív autora