Provoz lanovek: Jakou máte kapacitu?

Foto: NSAA

Máte představu, kolik z vaší optimální obsazenosti lanovek vám ubírá neefektivní provoz? Lze to zjistit.

Nejedno horské středisko se ve svých marketingových materiálech chlubí hodinovou kapacitou svých přepravních zařízení. Skutečná kapacita jejich lanovek je však nižší, mnohdy významně nižší. A na tom záleží.

Mnoho provozních manažerů ignoruje rozdíl mezi skutečnou kapacitou (SK) a původní projektovanou kapacitou (PK) jejich lanových drah. Změřit rozdílnost obou stavů a korigovat příčiny vedoucí ke snižování přepravní kapacity není jen věcí nehmatatelné efektivity; optimalizace SK šetří provozní náklady, zlepšuje zákaznickou spokojenost, a v krajních případech může předcházet stížnostem nebo i žalobám.

Většina s přepravním objemem souvisejících nedostatků pramení z mylné domněnky, že dynamickou skutečnou kapacitu nelze měřit, či hůř, že na ní nezáleží. Nicméně naučit se měřit SK a napravovat kapacitní nedostatky není složité, jelikož většina jich pramení z propásnutí sedaček při nástupu, nevhodně upravených nástupních a výstupních zón na terminálech a z toho plynoucích nucených zastávek provozu. A všechny tyto aspekty provozovatel může – a měl by – mít pod plnou kontrolou.

Spočítat projektovanou hodinovou kapacitu lanovky, pokud ji neznáte, není těžké. Předně, hodina má 3 600 vteřin; ty vydělte nástupním intervalem křesel lanovky (typicky mezi šesti až osmi vteřinami). Výsledkem je počet sedaček rotujících za hodinu; ten vynásobte počtem míst na závěsu a máte oficiální PK. V případě čtyřsedačky s šestivteřinovým intervalem tedy 3 600 / 6 = 600 křesel x 4 sedačky; výsledná PK činí 2 400 osob za hodinu. Pokud by se stejná lanovka točila v osmivteřinovém intervalu, pak by její PK zněla 3 600 / 8 x 4 = 1 800 osob za hodinu.

Paradoxem a vpravdě důvodem k měření a experimentům s vlastní kapacitou je fakt, že SK s osmivteřinovým intervalem lanovky se může blížit, či dokonce převyšovat SK stejné lanovky s intervalem šestivteřinovým.

Vše je o intervalu
Všimněte si, že PK lanovky není odvislá od rychlosti lana, nýbrž závisí na nástupním intervalu sedačkových závěsů. Rychlost točícího se lana pouze určuje, jak dlouho bude cesta lanovkou trvat. Například: srovnejme si lanovku s fixním závěsem točící se rychlostí 2 metry za sekundu s lanovkou odpojitelnou, jež udává rychlost dvojnásobnou, 4 m/s. Pokud obě lanovky používají například šestivteřinový nástupní interval, jejich PK bude stejná, 2 400 osob za hodinu. Je to proto, že hlavní lano odpojitelné lanovky je sice dvojnásob rychlejší, ale na terminálech se provoz křesel přepojuje na lano se šestivteřinovým intervalem, tudíž výsledná PK je stejná na obou přepravních zařízeních. Na rychlejším hlavním laně pak křesla cestují zhruba dvojnásob mezi sebou odsazená než na pomalém, řekněme 20 metrů oproti 10 m na pomalém laně terminálů.

Nástupní interval vždy rozhoduje o maximální kapacitě a počtu lyžařů, kteří dokážou s úspěchem usednout během určité časové periody. Toto je důležité si pamatovat.

Ke zjištění nejvyšší praktické kapacity dané lanovky lze dojít několika způsoby. Obsluha může například zorganizovat formace nastupujících lyžařů tak, aby byla plněna všechna křesla v závěsech a pak experimentovat se zkracováním nástupních intervalů. Takový přístup nicméně téměř vždy selhává, protože se zaměřuje pouze na jediný kritický aspekt provozu.

Abyste zajistili co nejlepší efektivitu obsazování lanovky, je pro to důležité uzpůsobit její kompletní okolí – čekací zónu před turnikety, oblast řazení u nástupních závor („Čekejte zde“) i vlastní nástupní plochu na spodním terminálu a na horním zlomovou hranu, výstupní oblast i odjezdové zóny. Též pomůže, když začnete s realistickým nástupním intervalem a posléze experimentujete s malými změnami směrem k vyšší efektivitě.

Až na výjimky, nejefektivnější dosažená SK nikdy nedosáhne PK. Ta je teoretickým nejvyšším limitem předpokládajícím bezchybný chod bez žádných zastávek provozu z jakéhokoli důvodu.

Faktory ovlivňující SK
Maximalizování SK a nastavení správného nástupního intervalu závisí na mnoha faktorech; jedním ne nevýznamným je proměnlivá schopnost lyžařů nasednout do křesel za daného rychlostního intervalu. Letitá zkušenost provozních lanovkářů říká, že interval 10 až 12 vteřin funguje nejlíp pro začátečníky, jelikož jim dopřeje dost času na přípravu a zasednutí. Pro zkušené lyžaře je nicméně dostačující interval poloviční.

Aby byl zajištěn realistický provoz, proměnné parametry lanovek jako nástupní interval a rychlost lana se nastavují tak, aby respektovaly nejnižší dovednostní úroveň lyžařů, kteří budou zařízení používat. V případě pasažérů na snowboardu je nutné předpokládat, že nebudou schopni nebo ochotni obsadit všechna křesla na závěsu.

Dalšími ovlivňujícími faktory jsou nepříznivé počasí a na obecné úrovni pak rychlost lana – na obou typech lanovek, odpojitelné i neodpojitelné. Ačkoli to nemusí být na první pohled patrné, příliš vysoká rychlost lana může zvyšovat nejistotu a produkovat zmatky v chování nejen nastupujících pasažérů, ale i při výstupu.

Asi nejčastější, stále přetrvávající a mnohdy nerozpoznaný důvod snížené provozní kapacity je výstup na neodpojitelné lanovce. Kritickým místem je zlomová hrana, kde musí pasažér absolvovat dva téměř současné úkony – vysednout z křesla a současně se skluznicemi lyží dostat na skloněnou plochu, po níž odjede z rampy dolů. Hrana nejenomže musí být precizně umístěna, ale v průběhu celé doby provozu stále udržována.

Co činí tuto hranu tak kritickou? Jde o jediný bod, na němž musí být pasažér schopen vstát z křesla a ihned nabrat právě takovou odjezdovou rychlost, aby zůstal před pokračujícím křeslem, z něhož vystoupil, a které se po lanáči pohybuje stále dopředu k otočce na vratnou větev. K tomu musí rampa a sklon odjezdového svahu vyhovět i málo zkušeným pasažérům tak, aby odjezd ustáli bez pádů a kolizí, jež by zastavovaly provoz lanovky v případě strmého sklonu, ale i aby bezpečně odjeli bez sejmutí křeslem zezadu v případě sklonu příliš mírného. Vlastní umístění zlomové hrany má své specifické opodstatnění; udává se, že hrana by měla být aspoň 1,8 metru od osy lanáče pro dvousedačku, 2,1 m pro trojsedačku a 2,4 m pro čtyřsedačku.

Obecně vzato, čím širší je závěs křesel a čím rychlejší lano, tím kritičtější zónou se zlomová hrana stává. Pokud bude umístěna příliš blízko tečně lanáče, většina pasažérů nenabere dostatečnou rychlost k tomu, aby odjeli otáčejícímu se křeslu, z něhož vystoupili. Nadto, vnější konec křesla cestuje významně rychleji než vnitřní a často odjíždějícího pasažéra dohoní, srazí jej do pádu, což si může vynutit lanovku vypnout.

Během denního provozu se tato zlomová hrana typicky posouvá směrem nahoru, jak špičky lyží a snowboardů sbírají z původní linie hrany sníh. Obsluha lanovky musí průběžně ručně hranu upravovat, přičemž každé ráno před začátkem provozu musí být hrana precizně na svém původním, nejlíp fixně označeném místě.

Mezi další faktory, jež umí zredukovat přepravní kapacitu lanovek, patří zejména výška sedaček, špatný půdorys nebo sklon čekací zóny na obou stranách turniketů, nedostatek organizovaného řazení čekajících pasažérů či nepozorná nebo laxní obsluha. Všechno jmenované si zaslouží pozornost. Jak identifikovat problém v nějaké z těchto oblastí? Měřením.

Zjištění SK
Změření skutečné přepravní kapacity je rutinním manuálním úkonem. Počet sedačkových závěsů, které projedou přes určitý bod během určitého času – a počty pasažérů v jejich křeslech – mohou být sčítány a součty zapisovány. Tam, kde areál využívá radiofrekvenční bezdotykové skipasy, je možné využít jich, v ostatních případech stačí stopky a zápisník.

Každý ze způsobů pomůže odhalit, jak často se lanovka zastavuje, jak efektivně operátoři plní křesla lanovek, zatímco lano se točí. Pokud provozovatel nedosahuje skutečné kapacity poblíž úrovně té projektované, měl by najít svá slabá místa v celkovém provozním systému lanovky a pracovat na jejich nápravě.