Skijaky s českou stopou

Foto: Archív Petra Kakeše

Přestože jde o sportovní náčiní s bezmála stoletou historií, málokdo jej zná a málokdo jej kdy viděl v živé akci. O to možná paradoxnější, že zdaleka nejobratnějším jezdcem i nejúspěšnějším závodníkem světa na tomto náčiní je Čechoameričan Petr Kakeš. Sám toho také o náčiní, po smrti jeho vynálezce, ví jako málokdo další na planetě. Řeč je o skijacích. Slyšeli jste o nich vy?

Jak se k nim Petr Kakeš dostal a co pro něj v jeho celoživotním sportovním režimu znamenají? Následující text je přepisem jeho vlastního vyprávění.

V létě 1983 mě jeden rakouský tým pozval coby závodního lyžaře, jestli se nechci svézt na lyžích na řece. Říkal jsem si – vodní lyže? To je tam tak velká řeka? Vyvedli mě z omylu, že jde o skijaky, o kterých jsem do té doby nic neslyšel. Pozvali mě na kemp do Štýrska, kde se jelo rakouské skijakové mistrovství.

Skijaky jako nové náčiní byly vymyšleny v roce 1929. Jde o dva pontony 3,2 m dlouhé, které se obouvají do jednoduchého vázání jako vodní lyže, v ruce má jezdec dvoustranné pádlo dlouhé 3,4 m a pádluje podle potřeby z obou stran. Na skijacích stojí nezávisle jako na lyžích. V roce 1935 byly skijaky patentované a v následující druhé světové válce byly použity Hitlerem na útok proti sovětským vojskům v Leningradě; byly tam přivezeny ponorkou přes Baltské moře do Finska, z jehož území Němci napadli na skijacích přes močály sovětská vojska ze zad. Tehdy byly vyráběny v rozkládací formě, kdy voják si skijaky nesl na zádech coby ruksak, v němž měl proviant a další vybavení. Před koncem války Hitler nařídil všechny válečné skijaky naložit kamením a potopit v Dunaji.

Vynálezce skijaků Harald Strohmeier startoval na tomto mistrovství 1 minutu přede mnou, v té době mu bylo už přes sedmdesát let. Jeli jsme asi 12 km dolů po proudu řeky v minutových intervalech. V té době jsem nevěděl, o koho jde, ale velmi mě udivovalo, ba frustrovalo, že mi tento od pohledu děda stále ujíždí a já ho nemohu dostihnout. V protivětru se vždy chytře předklonil, snížil odpor vzduchu a ujel mi z dohledu. Během závodního víkendu jsem nicméně dostal příležitost se s ním seznámit a poznal jsem jeho historii; to on vyučoval rakouská a německá vojska skijaky ovládat a následně od německé vlády dostal kontrakt na výrobu 250 párů skijaků pro válečné účely.

Přes průliv
Z tohoto rakouského šampionátu jsem si dva páry skijaků odvezl k sobě do Německa a začal na nich jezdit v okolí Garmische, zejména na řece Loisach, která má pěti- a šestistupňové vodácké klasifikace, kde jsem se učil zákonitosti ježdění na divoké vodě, co na ní může jezdce překvapit a udolat. Za pár týdnů nato, v září 1983, mě stejní rakouští vodáci pozvali na přejezd kanálu La Manche snímaný rakouskou státní televizí ORF. Po cestě do Francie jsme se dozvěděli, že francouzská strana nevydala povolení startovat z jejich pobřeží, proto jsme pokračovali dál do anglického Doveru a závod absolvovali z britské strany směrem na kontinent do Calais.

Prvního října, kdy jsme startovali, se dramaticky proměnil ráz počasí – z krásného slunce předešlého dne přišla divoká bouře. Ráno v pět hodin se nás na doverské pláži sešlo 21 odhodlaných závodníků a všichni jsme vystartovali do rozbouřeného moře plného vysokých třímetrových vln. Doprovodné televizní kamery musely uniknout na velkou rybářskou loď, která nás doprovázela; i z ní však nakonec velká vlna všechnu techniku spláchla do moře a ze závodů se nedochovaly prakticky žádné obrazové záznamy. Už během úvodních kilometrů odpadla polovina startovního pole, na sedmém kilometru už nás zůstalo pouze pět; jedním byl opět legendární vynálezce náčiní, starý pan Strohmeier; ale i on později dostal mořskou nemoc a musel závod ukončit.

Poslední třetinu kanálu jsme už šli pouze tři, ač jsme pro vysoké vlny jeden na druhého neviděli. Protože byl obrovský vítr, nakonec jsme namísto 23 km ušli maratónských 42 – museli jsme protivítr prorazit oklikou. Nakonec jsme my poslední tři šli závod bezmála deset hodin, mně v závěru zbylo nejvíc sil a závod jsem vyhrál. V životě jsem nebyl tak vyčerpaný jako po tomto závodě; navzdory extrémní únavě jsem dokázal usnout až po dalších dvou dnech. Od této doby jsem už žádný skijakový závod neprohrál s výjimkou jednoho druhého místa ve Švédsku, kde jsem na trati dostal ledovou krou do skijaku a převrátil se do vody.

Nedám na ně dopustit
Nakolik je mi známo, skijaky se trvale neuchytily nikde ve světě. V roce 1986 jsem se je pokoušel distribuovat v USA, ale projekt se nepovedl (Petr se o tom zmiňuje ve svém příběhu Vlastníma očima na jiném místě tohoto čísla, pozn. redakce). V Evropě pak v osmdesátých letech jezdila početně úzká komunita Rakušanů, několika českých emigrantů, Holanďanů a Švédů.

Já na skijaky jako sportovní náčiní nedám dopustit – žádný jiný nástroj mě nedokázal tak komplexně připravit na lyžování. Postavíš se na skijak, zabereš za pádlo a tvoje tělo musí pracovat od konečků prstů na nohou až po prsty v rukou s tím, že dominantně pracují svaly hlubokého středu těla a pak dolní končetiny. Děje se tak, ať už jedeš po klidné hladině nebo divoké vodě mezi balvany, kde se jízda na skijacích charakterem podobá jízdě na lyžích v boulích.

Momentálně jediná praktická cesta ke skijakům vede přes přímý kontakt na rakouský Skijak Klub Trofaiach (jehož jsem byl také členem) na webadrese Skijak.at a domluvu s tamním propagátorem Robertem Kochem. Já sám mám doma v Oregonu stále své dva páry skijaků a stále na nich podle možností jezdím, protože rovnováha, kterou na skijacích musím udržovat, je pro mé lyžování jiným sportem nenahraditelná. Neuvěřitelně posiluje vazové tkáně v kotnících i kolenou a významným dílem vděčím právě jim za to, že se mi vyhýbala typická lyžařská zranění kolenou anebo jen obyčejný výron kotníků při běžné chůzi nebo běhu.

Zastávám názor, že po sportovní stránce mají skijaky absolutně dokonalé využití jak na jezerech, klidných řekách i divoké vodě. Mají své neopakovatelné kouzlo, je to zdravá a adekvátně náročná aktivita. Bohužel se domnívám, že po smrti zakladatele Haralda Strohmeiera se už nenašel žádný investor, který by na zaměřil na obchodní stránku projektu. Kdyby se takový objevil dnes, rád se s ním spolčím a přinejmenším pomůžu s propagací aktivity, která je už bezmála 40 let jednou z mých srdečních záležitostí. Dala mi do mého sportování i běžného života takovou hodnotu, kterou bych rád nyní do sportu svým přispěním vrátil.