Snb táta Jake

Foto: Burton

Pan Jake Burton Carpenter, zakladatel stejnojmenné značky snowboardů – bezpochyby nejslavnějších prken na světě, průkopník snowboardingového hnutí a jeden z jeho prvních propagátorů, před rokem odešel předčasně z tohoto světa vinou onkologického onemocnění, jemuž vzdoroval osm let. Odvětví stihl ovlivnit jako nikdo druhý.

Ačkoli se o něm občas traduje, že snowboarding založil a sportovní náčiní pro něj vynalezl, není tomu tak. Mezi hrstkou snb pionýrů byl ale neochvějně tím, kdo z nich měl zdaleka nejvíc obchodního ducha a kdo dokázal proměnit novorozený neznámý sport do multimilionového odvětví, jakým je dnes.

Zejména však dokázal instinktivně zachytit stoupající vlnu rebelující mládeže 70. let, hromadně utíkající za nevázaným životem do zasněžených hor s touhou lišit se od dosavadních konvencí spořádaného sjíždění. (Přičemž čím víc přitom štvali tradiční postarší lyžaře, tím líp!) Příchod snowboardingu úspěšně oslovoval radikální městskou mládež jezdící na skateboardu a surfující po mořských vlnách, kterou by jinak staromódní lyže nechávaly netečnou. Jeho marketingovým majstrštykem bylo benefitovat z generačního střetu mladých snowboarďáků a starších lyžařů, nejednou jejich rodičů.

Jake se narodil v dubnu 1954 v New Yorku na Manhattanu, kde prožil i své mládí. V osobním životě používal jméno Jack Carpenter, ve své kanceláři byl Jack Burton – podle rodného příjmení své matky, jež i použil na vyráběné snowboardy. Možná měl i dvě osobnosti: jeden Jake navštěvoval exkluzivní newyorskou univerzitu, zatímco druhého, nekonformního Jakea z ní vyloučili.

Vystřídal několik škol po Americe, nakonec dostudoval zpět v New Yorku, kde pak začal pracovat ve finančním sektoru. V té době si ve svém manhattanském bytě vyrobil svůj první snowboardový prototyp. Jako by uviděl do budoucnosti; v práci dal výpověď, sebral prkno a odjel do vermontských hor.

Ve vermontském Strattonu začal 23letý Jake vyrábět prkna připomínající tehdejší snurfery (velkou monolyži na špici ovládanou provázkem drženým v ruce), na nichž Jake jezdil jako malý kluk. Svá prkna prodával za 49 dolarů. Traverzovat svahem na takovém oprovázkovaném prkně bylo prakticky nemožné, ale zručný jezdec pomocí vodicího provázku svedl vykružovat solidní krátké oblouky. Burton současně vyráběl pokročilejší verzi prken s gumovými přezkami, do nichž se navlékly boty. Psal se rok 1977.

Aby se mohl opřít do sériovější výroby, mladý Jake sebral všechny vlastní úspory, stotisícové dědictví po babičce a navrch si vzal bankovní půjčku; pak proměnil starou stodolu nedaleko lyžařské Mekky východní Ameriky, Strattonu, ve výrobní halu produkující 50 dřevěných snowboardů denně. Prakticky okamžitě putovala veškerá výroba do skladových regálů: za první rok (1979) se prodalo 300 prken Burton, ekvivalent šestidenní produkce. Jenže druhý rok se prodeje zdvojnásobily a odbytové násobky pokračovaly i v následujících letech. Koncem devadesátých let byla Jakem soukromě vlastněná firma s ředitelstvím ve Vermontu a výrobnami v Rakousku a Japonsku největším světovým producentem snowboardového vybavení.

Typický hrubý jazyk, hlasitá muzika a očividná nevrlost mladé snowboardingové generace byla pro majitele skiresortů čím dál větším problémem, protože ti chtěli bez zádrhelů prodávat co nejvíc týdenních dovolených konzervativním lyžařům a lyžařkám, z nichž polovina byla starší 35 let. Přičemž dvěma z každých tří snowboardistů, dominantně mužským, ještě nebylo dvacet. Konflikty visely ve vzduchu. Nemálo lyžařských středisek v té době odmítalo snowboardisty pouštět na svahy.

Takový bojkot mladého Burtona dráždil a naplňoval skepsí. Areály zakazující na svých sjezdovkách snowboarding považoval za bigotní – jako by mládež, kýžená nová krev resortů, měla být nevítanou menšinou. „Zakazovat mladým hory je špatné, negativní a krátkozraké. Je skličující slyšet lidi, že tu ,ty děti´ nechtějí,“ říkal. Restrikce nejenže Burtona zlobily, vnímal je i jako ironii: „Ve stejnou dobu, kdy se snowboardistům zakazuje vstup, vydal filmař Warren Miller své vzpomínky v knize Ženy, víno a lyžování. Dostal jsem ji od vedení lyžařské asociace a přečetl si ji. Popisuje lyžařskou éru 40. a 50. let v Sun Valley. Jako kdybych četl o současných snowboardistech – mladí lidé tehdy taky žili na horských parkovištích v karavanech, falšovali skipasy a cpali se zadarmo krekry s kečupem a kořením u výdejních pultů horských restaurací. Říkal jsem si – hergot, vždyť tohle byly přesně věci, co dnes lidem vadí na snowboarďácích. Přitom lidi, kteří mi tu knížku dali, byli dřív přesně takoví!“

Každopádně historicky jedinečný generační střet snowboardistů s tradičními lyžaři dovedl Burton proměnit v doslova zlatý důl. Snowboardisti se začali na svazích ve velkém objevovat v době, kdy se úroveň i design jejich vybavení v nabídce prodejců zřetelně zlepšily. Prkna dostala průhyb, kovové hrany, plastové povrchy a vázání na obě nohy; sjíždění na snowboardu se uživatelsky naráz z gruntu zjednodušilo. Statisíce lidí přicházely prvně na sníh – a nesly si s sebou prkno.

„Bez mladých snowboardistů by se ze skiareálů staly malé elitářské provozy, nedostupné pro novou krev. Polovina návštěvnosti, kterou snowboardisti horským střediskům přinesli, pocházela od lidí, kteří by nikdy na lyžích nezačali; druhá půlka pak od lidí jako já, kteří na prkno přestoupili z lyží,“ citoval Burtona americký magazín SKI.

Burton do něj dále přiznal, že ještě v době, kdy masivní potenciál snowboardingové popularity byl pouhým divokým snem v jeho hlavě, trpěl doprovodnou noční můrou, že tehdejší agilní výrobci lyží jako Rossignol nebo Salomon začnou snowboardy vyrábět ve velkém předtím, než se neznámá značka Burton stihne uchytit na trhu. Nemusel si však dělat hlavu: zavedené lyžařské firmy zpočátku snowboardingové éry zcela selhaly v pochopení potřeb nově příchozí kultury. Stály stranou a doslova nečinně přihlížely, jak Burton a spousta dalších, typicky trávu hulících a ledabyle oblékaných mladých podnikatelů jezdí se svými výrobky po oborových výstavách v pankáčsky vyvedených stáncích posprejovaných graffiti a vybavených vyhozenými sedačkami kdovíodkud, po výstavišti se pohybujíce na skejtech. „Nejdřív nás považovali za neškodné mušky na čelním skle, pak už za otravný hmyz, nakonec za hrozbu,“ vzpomínal Burton. „Dobrovolně nám dali patnáctiletý náskok.“

Velké lyžařské značky nakonec prkna začaly vyrábět, když už bylo kdekomu jasné, že je tu nová snb móda, která jen tak nezmizí; nějakou dobu ještě zahřátý trh se snowboardy pokračoval v růstu. Zdaleka ne však tak razantně, jak proklamovali jeho propagátoři: v roce 1994 v USA odhadovali 2 miliony snowboardistů, přičemž do té doby vyrobených prken existovala zhruba třetina, necelých 700 tisíc. Nicméně jak už to tak v byznysu chodí, masivním růstem předchozích dekád namlsaná snowboardingová branže si saturaci trhu nechtěla dobrovolně připustit. Ani vždy chamtivý finanční sektor z Wall Streetu nelenil a s chutí naskočil na vlnu nového sportovního odvětví ve stylu rozjeté dotcomové mánie devadesátých let. Ve vzduchu se vznášela nerealistická investorská očekávání. V roce 1994 byla na burzu uvedena značka Ride Snowboards, která z prvotního úpisu vytěžila bezmála 6 milionů dolarů a její akcie vylétly z $2 na maximum $35, než začaly padat. Šest let poté byla značka Ride jednou z desítek ostatních zbankrotovaných snowboardových firem, které skončily pod drnem.

Na přelomu milénia se podle oborových statistik skutečně dostala účastnická čísla na 2 miliony snowboardujících Američanů. Miliony ostatních jich bílé svahy sjíždělo v každé další sněhomilné zemi a nezanedbatelně tradičních lyžařů na prkno přestupovalo, občasně i nadobro. I sám Jake Burton byl v šedesátých letech kovaným lyžařem. Pochopil jen mnohem líp a rychleji než velké lyžařské značky, že za nárůstem lyžařů odjakživa stálo autentické nadšení pro věc, ne marketing: „Nevynalezl jsem snowboard tak, jako Sherman Poppen vynalezl snurfer. Jestli si za něco zasloužím kredit, pak za úpornou výdrž, kdy to kolem mě nezřídka balil každý, malý velký.“