Statistiko, pověz

Foto: AP

Kdo je tím mytickým nej- závodníkem, co kdy stál na sněhu? Jakkoli jde o naivní – byť nezřídka kladenou – otázku, racionální odpověď jsem se pokoušel hledat u těch jmen, která dokázala vítězit na povel, pod tlakem té nejdůležitější soutěže sezóny.

Když otázka na nejlepšího lyžaře historie zazní, obvykle se kvantifikují dosažené triumfy závodníků během jejich celoživotních kariér. Nejčastěji Švéda Ingemara Stenmarka, jenž dosáhl rekordních 86 svěťákových vítězství během 16 sezón; případně Američanky Lindsey Vonn, jež před pár lety předstihla do té doby vedoucí ženu historie Anemarie Moser-Proell se 62 vítězstvími – Lindsey jich už má na kontě aktuálně 82. Nikdo z nich však nevyhrál na jediné olympiádě víc než jednu zlatou. Dalšími často citovanými šampióny bývají Marc Girardelli s pěti křišťálovými glóby (ale bez olympijského zlata) a Marcel Hirscher, který už má glóbů sedm a taky dvě zlaté z olympijské Koreje.

Kostelič, Sailer?
Dost odlišný pohled na (stále jalový) fenomén jediné lyžařské superstar můžeme obdržet, rozhodneme-li se ignorovat tyto nejvíce vítězství kumulující sportovce a zaměříme se na ty, kteří uměli vyhrát, když šlo o všechno – tedy dokázali triumfovat na olympiádě, svátku konaném jednou za čtyři zimy a obvykle nijak mnohokrát během kariéry sportovce. „Nejlepší lyžaři vyhrávají olympiádu a mistrovství světa,“ tvrdí americký lyžující kovboj ze Steamboatu a mistr světa 1970, Billy Kidd. „Takoví závodníci musí mít rybí krev. Závody na těchto akcích jsou vtěsnány mezi několik dní a vyhrát je vyžaduje vzácnou schopnost koncentrace na jediný okamžik, která není nutně potřeba pro sebeúspěšnější dlouhou kariéru a celoživotní sběr žebříčkových bodů.“

Nejpozoruhodnější výkonnosti na jediné olympiádě pravděpodobně dosáhla Chorvatka Janica Kosteličová; na ZOH v Salt Lake 2002 vyhrála olympijské zlato ve slalomu i obřáku, stříbro v super-G a opět zlato v kombinaci. Současně vyhrála dvě zlata na MS v Mořici 2003 a dokonce tři na MS 2005 v Bormiu. Mnoho expertů bílého sportu považuje za největší lyžařku všech dob právě ji.

Co se mužů týká, za krále alpského lyžování by mohl být směle považován Toni Sailer, jenž v roce 1956 v italské Cortině vyhrál tři olympijské zlaté medaile a současně 4 světové tituly. Náskok, se kterým Rakušan vyhrával svá zlata, byl vskutku ohromující; 3,5 vteřiny ve sjezdu, téměř nepochopitelných 6,4 vteřiny v jednokolovém obřáku a nakonec 4 vteřiny ve slalomu. O dva roky později na MS 1958 v Bad Gasteinu Sailer téměř zopakoval svůj olympijský triumf, když vyhrál tři zlata (sjezd, GS a kombinace) a stříbro ve slalomu. Pak se opálený hezoun s vlasy černými jak pověstný porn jet Larryho Flynta přesunul do filmového průmyslu, trénoval rakouské národní družstvo i předsedal asociaci FIS.

Killy, Aamodt?
Sailer a Francouz Jean-Claude Killy jsou jedinými dvěma závodníky, kteří dokázali vyhrát všechna zlata, co byla k mání na jediné olympiádě; dlužno však podotknout, že v jejich časech šlo jen o tři disciplíny (Super-G tehdy ještě neexistovala). 24letý Killy byl už před svým triumfem na olympiádě v Grenoblu 1968 mezinárodně uznávanou hvězdou; předcházející sezónu vyhrál přes 70 % všech závodů SP, což se od té doby nikomu nepodařilo překonat. Tlak vyvíjený na Killyho při jeho domovských ZOH byl nepředstavitelný; celé dny jej pronásledovali fotografové, novináři, fanoušci a lovci autogramů. Killy tak týden před zapálením ohně zmizel do ústraní a neukázal se dřív než ve startovní bráně prvního závodu, bezvadně připravený. Vyhrál všechny zlaté medaile, jež byly k mání, ač ne s tak obřím náskokem jako Sailer.

Téměř supermanovskou výkonností se na olympiádě 2002 v Salt Lake City blýskl Nor Kjetil André Aamodt, když startoval ve všech pěti disciplínách, přičemž vyhrál zlato v Super-G a kombinaci, skončil čtvrtý ve sjezdu, šestý ve slalomu a sedmý v obřáku. Navíc, na čtyřech olympiádách dohromady vyhrál Aamodt celkem 8 medailí, což se nepovedlo žádnému jinému alpskému lyžaři.

Rosi, Hanni, Vreni?
Němka Rosemarie „Rosi“ Mittermaierová v roce 1976 na ZOH v Innsbrucku a Lichtenštejnka Hanni Wenzelová na následující olympiádě v roce 1980 těsně minuly Sailerův hattrick: Mittermaierová v Innsbrucku po výhře ve slalomu i sjezdu skončila v obřáku druhá o pouhých osm setin. V součtu výsledků vyhrála i kombinaci, tehdy však jen na papíře, jelikož tato disciplína na program ZOH ještě nebyla zařazena. Na konci kariéry se Rosi provdala za německého lyžařského šampiona Christiana Neureuthera, se kterým má syna Felixe, soudobého sympatického rytíře bílých svahů, slalomářského medailistu ze tří posledních světových mistrovství.

V roce 1980 na hrách v Lake Placid vyhrála Hanni Wenzelová z Lichtenštejnska zlato ve slalomu a obřáku, aby ve sjezdu skončila druhá. V tomto roce byla olympiáda současně i mistrovstvím světa, takže Wenzelová si připsala i dva světové tituly, světové stříbro za sjezd a nové zlato z MS za kombinaci, přičemž na ZOH disciplína stále nebyla v programu. V této olympijské sezóně vyhrála Hanni s přehledem i celkové hodnocení SP – stejně jako její bratr Andy v mužích v historicky ojedinělém rodinném triumfu. Na následující olympiádu v roce 1984 ji nepustila FIS z důvodů finančních odměn za reklamu, které si Hanni dovolila inkasovat od sponzorů přímo, ne pokrytecky přes síto národního svazu. Z nejiných peněz placení bafuňáři ji tak obrali o možnost vyhrát další olympijské tituly; podobné klacky pod nohy nakladla FIS i Ingemaru Stenmarkovi. Ten má tak „jen“ dvě olympijská zlata z Lake Placid 1980 a bronz z Innsbrucku 1976; jeho rekord 86 vítězství ve svěťáku však dodnes čeká k překonání.

Švýcarka Vreni Schneiderová vyhrála dvě olympijská zlata na ZOH v Calgary 1988 a na lillehammerské olympiádě pak další tři medaile, včetně slalomářské zlaté. Nadto má na kontě 55 vítězství ve SP – meta, již v ženách překonaly jen Lindsey Vonn a Anemarie Proell.

Herminátor, Tomba?

Bezpochyby nejheroičtější výkon pod pekelným tlakem podal legendární Rakušan Hermann Maier na ZOH 1998 v Japonsku. Po spektakulárním pádu ve sjezdu, při němž prorazil všechny ochranné sítě a div se nepřizabil, jakoby vstal z mrtvých a v následujících dnech vyhrál obří slalom i Super-G. Následně jej postihla krutá motonehoda, během níž málem přišel o nohu, aby po zotavení vyhrál v roce 2005 zlato na MS v Bormiu a rok nato dvě olympijské medaile v Turíně.

Za nejcharismatičtější osobnost lyžařského cirkusu by nejspíš většina lidí (čímž míním „žen“) uvedla Itala Alberta Tombu, po celou kariéru jakoby postiženého akutní otravou mozku testosteronem. Tomba získal dvě olympijská zlata v Calgary 1988 a další tři medaile včetně jedné zlaté na následujících dvou ZOH. Během svého závodění vyhrál dohromady třináct medailí z MS nebo ZOH a dovršil padesátku vítězství ve SP, vždy buď ve slalomu nebo obřáku. La Bomba se neméně proslavil i svým bonvivánským životem, machistickými výroky a nadbíháním nejen východoněmecké krasobruslařské krásce Katarině Wittové.

A co Pinturault, Hirscher, Ligety, Miller?
Moudré by ale asi nebylo zapomínat ani na současné hvězdy bílého cirkusu s ještě neukončenými kariérami. (A nevyhnutelně je – ač a priori marně – zkusit srovnat se šampiony dřívějšími.) Zůstaňme jen u mužů a vezměme pouze ta dlouhodobě nejsilnější obřáková jména jako Marcel Hirscher, Ted Ligety nebo Alexis Pinturault. Zkusím najít nějaké srovnání třeba právě s Pinturaultovým krajanem Killym.

Ačkoli Pinturault už dávno předčil Killyho v počtu obřákových vítězství ve SP, přičemž jeho kariéra zdaleka – nestane-li se mu nic – není u konce, Jean-Claude Killy v obřáku závodil prakticky jen dvě sezóny, od svých třiadvaceti do pětadvaceti let věku, během nichž vyhrál přes 80 procent všech závodů SP (Pinturault asi 15 %). Na druhou stranu, když Pinturault začal v roce 2009 v obřáku SP coby 17letý elév závodit, v disciplíně už řádili Hirscher a Ligety. Killy ve své éře rozhodně tak tuhé soky neměl. Specializace na disciplíny tehdy neexistovala, dnes je standardem.

Ostatně nikdo ze soudobých závodníků už nepodstupuje herkulovskou oběť startovat ve všech disciplínách od slalomu po sjezd jako za Killyho éry. Proč nakonec, když současná pravidla bodování SP – značně rozdílná než v Killyho časech – umožňují třeba Hirscherovi vyhrát sedm velkých křišťálových glóbů bez toho, aby musel nastoupit do jediného sjezdu. Posledním takovým všestranným válečníkem byl americký enfant terrible Bode Miller, který, aby v roce 2005 mohl vyhrát svůj první velký glóbus, nastoupil do dnes málo představitelných 36 svěťákových startů i všech disciplín na MS.

Ostatně inteligentní Bode, jenž po své vlastní lyžařské kariéře – o nic míň spektakulární co do výsledků, karambolů nebo rebelství – pracuje vedle ostatního podnikání jako technický analytik světových soutěží pro americkou stanici NBC, ve svém pořadu tamtéž prohlásil, že olympijské medaile nelze vědomě vyhrávat: „V lyžování máte vždycky dobré a špatné dny, a pokud se olympiáda nestrefí do těch vašich dobrých, nic nezmůžete. Vždy je tam ve hře i významný aspekt náhody.“

Nikdo asi neposoudí, nakolik má Bode pravdu; zmínění olympijští hrdinové však, zdá se, své vícenásobné tituly na štěstí samotném nechávat nemohli.