Tribute Jessie Diggins

Foto: The Emily Program

S olympijskou zlatou medailí a související popularitou a mediálním vlivem se nová diva amerického běžeckého lyžování zamýšlí, co všechno může udělat, aby to bylo k pomoci a užitku většině lidí. Podobně jako její historický předchůdce a sportovní vzor Bill Koch ví, že odpověď je prchavá jako sám čas.

V dětském pokoji rodného domu Jessie v Aftonu v americké Minnesotě visí dodnes na stěně jistý plakát. Zobrazuje ikonického amerického běžkaře Billa Kocha prohánějícího se na běžkách – jenže po písku havajského pobřeží. „Ten plakát miluju. Mám ho nad postelí od dětství,“ vypráví Jessie Diggins novinářům rok poté, co s kolegyní Kikkan Randall přivezly překvapivé zlato z dvoučlenné sprinterské štafety na ZOH v Koreji. „Bill vypadá tak šťastný… a lyžování v jeho podání vypadá až romanticky. Už od dětství jsem chtěla být jako on – ne kvůli jeho medailím, ale protože je tak spokojený a naplněný, když lyžuje.“

Až do února 2018 byl Koch nejslavnějším americkým běžkařem všech dob (dostal prostor v této rubrice v loňském NORDICu 48). Nyní neviditelné břemeno největší tamní celebrity připadlo na Jessie – zvlášť, když její parťačka ze zlaté štafety, pětinásobná olympionička Kikkan Randall po olympijské sezóně ukončila kariéru. Vzápětí Kikkan začala bojovat s onkologickou diagnózou, a tak si Jessie na sebe naložila prakticky všechny nevyhnutelné veřejné povinnosti spjaté s historicky prvním americkým běžkařským zlatem ze ZOH. Že takový mediální cirkus dokáže šeredně kanibalizovat cenný tréninkový čas, dobře ví právě Koch – koneckonců Jessie prý sám důrazně varoval. Ačkoli Koch byl odjakživa těžký introvert vyhledávající klid, zatímco Jessica Diggins je pravým opakem: nekonečně sršící energie živící neustávající bílé úsměvy, čiperné klábosení a taneční kreace, kamkoli se vrtne.

Olympijská pohádka
Otevíracím běžkařským kláním korejské olympiády byl ženský skiatlon na 15 km, který Jessie zajela překvapivě skvěle. V první klasické půli se držela v čelní skupině a do přezouvacího depa přijížděla s asi šestivteřinovou ztrátou za vedoucími Norkami. Jenže náčiní si vyměnila v nejrychlejším čase dne a do bruslící části vyjížděla v kontaktu s čelem. Dva kilometry před cílem utrhla Švédka Kalla skupinu deseti závodnic, které si to rozdaly ve finiši. Vyhrála Norka Marit Bjoergen, Jessie dojela skvěle pátá.

Tři dny nato se konal ženský individuální sprint, v němž se umístily tři Američanky v první dvanáctce, přičemž nejlepší z nich byla Jessie Diggins – šestá. Nazítří po sprintech se bruslila ženská desítka a nejlepší Američankou byla opět Jessie, jež dojela znovu pátá, necelé čtyři vteřiny od stupňů vítězů – když se po většinu závodu statečně pohybovala v kontaktu s čelem startovního pole. 17. února se jely ženské štafety 4 x 5 km; vyhrály je suverénní Norky, Američanky dojely na historicky nejlepším pátém místě. Jessie jela třetí úsek štafety a vytáhla družstvo o několik příček v jednom z nejrychlejších časů v závodě; předávala finišmance Sadie Bjornsen na páté příčce, která pozici na svém úseku udržela.

21. února se Jessie s kolegyní Kikkan zapsaly do americké sportovní historie. Sprintový závod dvoučlenných štafet se jel na šest předávek, každá závodnice absolvovala tři úseky. Kikkan začínala a podle plánu na každém svém úseku svedla udržet těsný kontakt s atakujícími Norkou Bjoergen a Švédkou Kalla. Do poslední předávky šla Jessie na třetí příčce za Norkou a Švédskou; tato trojice se v závodě plném nervozity a kontaktních soubojů utrhla a vydržela až do poslední zatáčky před cílovou rovinku. Tam Jessie chytře nechala Švédku Nilsson, aby si zvolila svou dráhu, a sama přejela na druhou stranu cílové rovinky a rozjela pekelný finiš, v němž Švédku dojela a závěrečným mocným kopem do cílové čáry ji o půl metru předstihla.

„Upřímně, vůbec si po projetí cílem nepamatuju, co mi běhalo hlavou – byla jsem plně koncentrovaná na průběh závodu,“ vzpomíná Jessie. „Byla jsem zaměřená na každé píchnutí holí, na každý odraz z lyží – byla jsem odhodlaná každý pohyb provést bezchybně a co nejsilněji. Vybavuju si ale situaci v poslední zatáčce do cílové rovinky; věděla jsem, že Švédku Stinu Nilsson v ní nesmím zkoušet předjet, protože ona je ostřílená agresivní lyžařka a nedala by si vzít prostor. Nemohla jsem riskovat žádný karambol. Proto jsem přejela celou rovinkou na pravou stranu, daleko od Švédky. Tam jsem věděla, že už nebude mít čas přejet blíž ke mně, aby mě zablokovala. Nechala jsem jí vybrat si stranu a pak jsem do toho šlápla.“

Na poslední den olympiády tradičně zbyla ženská dlouhá distance na 30 km klasicky s hromadným startem. Jessie potvrdila svou životní fazónu a v závodě jetém za extrémně teplých podmínek skončila na silném sedmém místě, když vyhrála – tak jako všechny ostatní individuály na hrách – Marit Bjoergen. Jessie v prvním kole spadla, brzy se však vrátila do čelní desítky, v níž vydržela po zbytek dlouhého závodu. Zakončila tak své neuvěřitelné účinkování na své druhé olympiádě v životě, kdy skončila nejhůř sedmá. Po právu se jí dostalo pocty nést americkou vlajku na závěrečném slavnostním ceremoniálu.

Billova pochodeň
Už necelý rok po jejich olympijském triumfu bylo všechno pro Jessie i pro Kikkan jinak; neočekávaně jinak. V dobrém i zlém. A pouze jediný americký běžkař zná potenciální dopad takovéhoto typu změn na vlastní kůži – legenda Bill Koch.

Sám nemá ve svém domě v Peru ve Vermontu televizi; olympijské soutěže sledoval skrz živě přenášenou časomíru – viděl pouze čísla. Zbytek zařídily jeho zkušenosti a představivost. „Od té doby jsem jako vyměněný,“ vyznává se Bill Koch. „Vděčně holkám předám pochodeň – nesl jsem ji tak dlouho! První věc, co jsem na oslavu udělal, bylo lyžování na okruhu kolem mého domu. Byl jsem za jejich zlato tolik šťastný! Zajíkal jsem se smíchy i pláčem, zatímco jsem utíkal na lyžích. Dal jsem si pár vražedných intervalů Klaebovo technikou sprintování do strmých kopců. Byl jsem tak rozrušený!“

„Od té doby se vnitřně cítím mnohem lehčeji,“ pokračuje Koch, „protože vím, že tyhle dvě holky si povedou v propagaci běžkařského sportu o mnoho líp, než jsem to dělal já.“ Jessie odhadla, že jen během prvního roku po olympijském triumfu byla požádána o víc než 600 veřejných vystoupení – něco, co Bill Koch svého času odmítl dělat, protože věděl, že takové množství času by jej obralo o možnost rozumně se připravit na další závodění. Měl sice na čas svého agenta, většinu věcí si však vždy vyřizoval sám. Když se dnes ohlíží zpět, bez známky lítosti připouští, že toho nejspíš mohl stihnout víc.

Americký SP
„Můj život se od olympiády dost změnil,“ přiznala se americkému magazínu ESPN Jessie. „Přineslo mi to vesměs dobré věci, ale občas mě všechen ten frmol zahlcuje a já se musím zastavit a přemýšlet, jak můžu být víc užitečná; jak nejlíp být někým, kdo pomáhá lyžařské komunitě se rozvíjet, zatímco si nechá aspoň nějaký čas pro svůj osobní život.“

Zdůrazňuje svou spokojenost nad tím, jak si dokázala udržet pod kontrolou čas pro svůj trénink a všeobecný zdravý životní styl. Musela se naučit zaměřit se hlouběji na míň projektů než dřív. (Jedním z těch momentálně největších bylo její ambasadorství v organizačním výboru závodů Světového poháru, který se měl uskutečnit 17. března 2020, nakonec kvůli epidemii Covid zrušeno, v jejím domovském státě Minnesota. Tamní metropole Minneapolis měla pořádat uprostřed týdne mezi dvěma víkendovými svěťákovými štacemi z kanadského Québec City do Canmore závod v městském nočním sprintu, regulérně zařazený do rankingu SP.)

Ze všeho nejvíc se těší na novou závodní sezónu, která jí umožní vrátit její život do zajetých kolejí, z nichž ji mimo závodní období tak snadno dostává přehršel společenských povinností souvisejících s jejím novým vlivem největší současné celebrity běžkařské Ameriky: „Letos nemáme olympiádu ani mistrovství světa, takže mým cílem je závodit konzistentně dobře a posbírat co nejvíc svěťákových bodů. Pak samozřejmě sprint SP v mé rodné oblasti, poprvé v mé kariéře! Bude to pro nás všechny obrovská událost a moje šance inspirovat příští generace místních lyžařů.“

Body Issue
Po návratu ze zlaté olympiády v Koreji začala blízce spolupracovat se svým novým osobním sponzorem The Emily Program, charitou pomáhající osobám trpícím poruchami příjmu potravy – potížemi, které v mládí sužovaly i Jessie. V poolympijském čase ji oslovil americký sportovní magazín ESPN, pro jehož speciální roční vydání Body Issue nafotila sérii tematických snímků velebících ženské tělo. Současně se svěřila se svým dosud utajovaným příběhem: „Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového v životě udělám. Odkryla jsem pro magazín své dřívější osobní problémy s příjmem potravy, protože si myslím, že je pro mladé lyžaře – muže i ženy, nejen dívky – důležité uvědomit si, že jde o něco, s čím se potýká hodně lidí. Každý z nás zná statisticky někoho ve svém okolí, kdo bojuje s tímto typem nesnází. Přitom jde o něco, o čem spousta lidí nemá ani tušení, že se vůbec děje; přežívá kolem toho stále silné stigma. Často slyšíte, že to lidi považují jen za poruchu chování, nebo touhu držet si štíhlou linii – přičemž jde o závažné psychické onemocnění, které může končit i smrtí. I mně takový konec hrozil. Přitom to není vaše vina; nejste špatní, pokud této nemoci propadnete. Je v pořádku, pokud žádáte o pomoc. Potřebujete ji a musíte ji dostat.“

„Když mi bylo 18, měla jsem všechno, co jsem chtěla – jen mi scházelo dostatečné sebevědomí a neměla jsem se moc ráda. Přestávala jsem jíst, hrozila mi anorexie. V létě mezi závodními sezónami jsem se nechala hospitalizovat v odborném centru, kde mi pomohli a doslova mi zachránili život. Víte, když si zlomíte nohu, nikdo se nepozastavuje nad tím, proč se vám to stalo, nikdo se na vás nezlobí. Zlomeninu si nemůžete uzdravit, potřebujete doktory. S poruchou příjmu potravy je to podobné. Existují různé úrovně pomoci; možná potřebujete konzultace u terapeuta, možná mnohem intenzivnější léčbu. Proto jsem se spojila s The Emily Program – abych pomohla s osvětou mezi sportovci. Uvědomila jsem si, že mé snažení se v každém závodě vyhrát mě sice baví, ale už mi to nestačí – nenaplňuje mě to. Snažím se proto dělat víc a dát nové generaci něco, co bych si přála, kdybych měla ve své době sama – vědomosti, že pokud zápolíte se svými představami o vzhledu vašeho těla, je to normální, je to v pořádku. Nejste kvůli tomu někým špatným, neměli byste se kvůli tomu stydět. Je správné o tom mluvit a požádat o pomoc.“

„The Emily Program je v nové sezóně můj hlavní sponzor, takže to bude dobře viditelná připomínka toho, že jde o závažné zdravotní a život potenciálně ohrožující téma, o němž je dobré mluvit. Je důležité požádat o pomoc, přijmout ji a uzdravit se. Je absolutně nemyslitelné, že bych kdy mohla získat olympijskou medaili, pokud bych stále bojovala s poruchou příjmu potravy – to by nikdy nemohlo fungovat. Díky tomu, že se mi dostalo pomoci, jsem dnes, kým jsem. Pomohlo mi to zvýšit si sebevědomí, víru ve vlastní síly a uvědomit si, že jsem dostatečně dobrá taková, jaká jsem. Doslova zoufale si přeju, aby se podobně mohli cítit všichni sportovci, kteří si prochází stejnými problémy jako v minulosti já. Dobře vím, že jich je – nejen v běžeckém lyžování – nemálo. Chci, aby se jednoho dne cítili jako já dnes.“

Výměna rolí
„Po zlaté olympiádě v Koreji ke mně přišel Bill Koch a skoro okázale mi děkoval. Zeptala jsem se, za co – jen s úsměvem odpověděl, že brzy sama uvidím. Teď už tomu dobře rozumím a umím si líp představit, jak on byl pronásledován médii každé čtyři roky, aby odpovídal na stále stejné dotazy, zda tentokrát už někdo z Američanů konečně vyhraje a překoná jeho legendu. Dělali mu to čtyřicet let. Přičemž on nemohl odpovídat jinak, než odpovídal – že neví, protože jak by mohl vědět? Že na olympiádách se často dějí nepředvídatelné, bláznivé věci.“

To ostatně Jessie poznala sama nejlíp, co se na olympiádách umí dít za nepředvídatelnosti. Aby jí vzápětí došlo, že život v příslovečných světlech reflektorů nebude žádná romantická projížďka po havajských plážích.


↑ Tento plakát mladého Billa Kocha lyžujícího na havajské pláži visí dodnes v Jessiině dětském pokoji // Alpina


↑ Hlavním osobním sponzorem Jessie Diggins je charitativní neziskovka The Emily Program // The Emily Program


↑ Rozhodující výkop Jessie Diggins do cílové čáry na ZOH 2018 vyhrál Americe historické běžkařské zlato. Vpravo za stříbrné Švédsko Stina Nilsson // US Ski Team


↑ Jásající novopečené olympijské vítězky, Jessie s Kikkan // US Ski Team


↑ Zleva Kikkan Randall, její zlatá medaile, Bill Koch a Jessie Diggins // US Ski Team


↑ Po zlaté olympiádě nafotila Jessie pro magazín ESPN Body Issue sérii motivační záběrů // ESPN

Předchozí článekPřípadová studie: Letní Killington
Další článekMalá Velká francouzská revoluce
Tom Řepík
Zakladatel a šéfredaktor projektu SNOWbiz, dlouholetý autor magazínu SNOW, organizátor prvního testu běžek v ČR, NORDIC skitestu. Lyžař-srdcař milující stromy, western a Ameriku 20. století. Je předním oborovým opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v odvětví – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.