Žákovské motivační programy: Děti, naše budoucnost

Foto: Azzurra Livigno

Odměňovat děti za jejich výborné školní výsledky je všude ve světě prověřenou, fungující klasikou. Míjí však oborový marketing šanci dokázat na tomto motivačním poli víc?

Horská branže je dlouhodobě konfrontována s neúprosnou realitou: pokud nedokáže přivést víc lidských duší k lásce ke sněhu a podlehnutí kouzlu gravitace, může být v nijak dlouhodobém horizontu na huntě. A neexistuje příznivější populace, kterou takovým kouzlem vábit, než školou povinné děti.

Zkoušel jsem poctivě pátrat v hlubší historii střediskového marketingu a nakonec našel, co jsem hledal: průkopnickou kampaň coloradského resortu Steamboat, jenž začal nabízet bezplatné jízdné pro děti ve věku 12 let a mladší už v sezóně 1984–85. Zanedlouho se přidaly další skiareály, ale jejich nabídky byly svázány s nějakým typem nákupní pobídky: Kupte si pětidenní dospělý skipas a dostanete k němu zdarma dětský… Přespěte u nás jako rodina tři či víc nocí a vaše děti budou bydlet (případně i lyžovat) zdarma. Tyto a podobné nabídky byly postavené na podmíněné útratě velkých položek za dospělé hosty, aby jejich děti obdržely něco zdarma.

Poměry se začaly zhusta měnit uprostřed devadesátých let, kdy American Skiing Company, jedna z prvních oborových korporací, přišla s nabídkou bezplatných sezónních skipasů pro děti, jež měly na vysvědčení samá áčka, obdobu tuzemských jedniček. Šlo tehdy o novátorský marketing v tom nejlepším – a chce se napsat i nejpodvratnějším – hávu. Jedna jeho poloha mluvila přímočaře: Učte se, milé děti, a budete lyžovat zadarmo. Bylo to podle mých pátrání prvně v historii oboru, kdy se příslovečná mrkev bezplatného lyžování rozhoupala na klacku strčeném před potenciální (dobře se učící) příjemce, spíš než jejich (vždy a všechno platící) rodiče.

Nabízel se tu ale ještě druhý, už míň samozřejmý úhel pohledu. Rodiče byli naráz novým impulzem motivováni pomáhat dětem ve škole vynikat: Drahá mámo a táto, pomozte své holčičce přinést na vysvědčení samé, a nebudete se muset plácnout přes kapsu několika set dolary za její lyžařskou sezónku. Marketingové páky byly naráz napřeny směrem k přirozenému zvedání akademických standardů – v prostředí, kde obvykle tomu samému marketingu šlo (a dál jde) o nízko trhané ovoce lacině podbízivých, nízkopudově cílených strategií. K získání sezónky nebyla potřeba platná kreditka, nýbrž čisté studium. Kdo nebyl zabedněný, viděl, že takovýto průkopnický program (a stovky podobných, které se v toku času vyvinuly) neměl za noblesní cíl jen podpořit budoucí prosperitu tamního lyžařského byznysu, ale i celkovou civilní úspěšnost a prosperitu národa.

Připouštím, že to zní krapet potrhle, aby nějaký střediskový marketér měl na srdci budoucí zdraví své země; paralela je však nabíledni: úspěšnost horské branže nemůže neodviset od inspirování dětí k celoživotnímu vřelému vztahu ke klouzání se po sněhu. Budoucí prosperita tamního amerického – ale jistě i tuzemského – civilního národa spočívá ve stimulaci spontánního celoživotního vzdělávání se a vštěpování intenzivního smyslu pro zvídavost a vášně pro vědomosti od raného dětství. Ať už záměrně či nikoliv, výše zmíněné programy odměňující výborný školní prospěch tyto cíle spojují.

Změna v přístupu
Většina osvícených pedagogů zřejmě potvrdí, že klíčovými elementy úspěšného vzdělávání se a všestranného rozvoje mladistvých jsou kuráž přijímat vědomé riziko a schopnost přizpůsobit se nahodilé situaci. Snad každý, kdo si zasněžené horské svahy zamiloval a naučil se je s bravurou sjíždět, má na tyto dva charakterové rysy vlastnický dekret. Přičemž rovnice tu platí i v opačném směru: sebejistotu získanou skrze překonání překážek na kopci lze přenést i pod střechu školy; principiálně podobný typ nesnází bývá k rozpoznání a následně i řešení v učebnách.

Skutečný úspěch v učení se (v civilní i lyžařské škole) má málo co dělat s lineárním postupem skrz rigidní osnovy; do významné míry se vztahuje k individualitě studenta, uvědomění si jeho vrozeného potenciálu a práce s ním. Dobrodružství nabývání vědomostí a dovedností by mělo být do co nejrozumnější míry personalizované. Odstranění strachu a stresu z osvojování si nového musí být primární ambicí. Právě z těchto důvodů ve výukových zónách skiareálů nahradily pojízdné koberce původní vleky a rozvíjí se dovednostní výuka na hřištích plných terénních překážek, kde si začínající lyžař sám může přirozeně držet pod kontrolou rychlost, rozvíjet své pocity z pohybu na sněhu a přicházet po svém na to, jak ovládat své nové, k nohám připnuté náčiní.

Jinými slovy, obor objevil (a dál si potvrzuje), že jeho zákazníci se učí celou škálou osobitých způsobů a přístupů; a namísto sveřepého drilování striktní metodologické doktríny je stokrát důležitější probudit v nich lásku ke sněhu a pohybu na něm. Nyní vrátím téma článku, odkud vzešlo: mám za to, že pořád stejné způsoby střediskového odměňování studentů za prospěch nedrží krok s výše naznačenou evolucí objevování učícího se procesu.

Stále víc nekonvenčních škol vyměňuje strnulé učební osnovy známkované stupnicemi 1 až 5 či A až F za modely, které studenty učí analýze, kreativitě, vyhodnocování, odvozování, kritickému myšlení a aplikaci zdravého rozumu. Záměrem učení se není memorovat a opakovat, nýbrž zakusit na vlastní kůži, poznat, umět aplikovat a demonstrovat v široké škále variant, jež mohou v praxi nastat. Cílem není, co student umí, ale co dokáže prakticky udělat s tím, co umí. Stejně tak v lyžování.

Možná přišel čas pohnout se od odměňování za samé jedničky k něčemu odlišnému, aby horský obor nediskvalifikoval nové generace dětí, které v lecčems vynikají, a jen nepasují do neohebného rámce tradičních osnov. Obor dobře ví, že jeho nejlepší lyžaři se rekrutují z lidí schopných samostatně používat to, co se naučili coby začátečníci, v těchto základních dovednostech se vycvičili do rozumné rutiny, kterou následně expandují až do stavu, kdy svůj um svedou přenést na každou situaci, se kterou se na kopci potkají. Právě z takovýchto osobností se nejčastěji stávají celoživotní vášniví lyžaři.

Školství nyní začíná nabírat podobný kurs ve snaze vytvářet celý život se vzdělávající personality s vášní pro vědění. Což horskému oboru – bude-li jeho marketing dost chytrý a pohotový – poskytuje nový typ příležitosti dosáhnout na širší populaci bystrých dětí a představit jim klouzání po sněhu.

Kde je vůle…
Řada severoamerických středisek rozvíjí programy s místními spolupracujícími školami, jejichž žáci se aspoň jednou týdně objeví ve skiareálu a dostanou slevu na skipas, případně i v půjčovně a lyžařské škole. Agilnější marketingová oddělení pak začínají v konverzaci s kantory takovýchto spolupracujících škol testovat přístupy, jak prospěchové odměňování co nejvíc osobně přizpůsobit. Tak, aby kýženými sezónkami byly odměňovány ty z dětí, které vynikají podle individuálních studijních kritérií, nikdy dřív dosud oborem neuvažovaných. Získat si srdce takovýchto osobností v jejich raném věku bude obrovskou výhrou – pro každého, komu se to podaří.

Není tajemstvím, že tradiční lyžování u mladých generací ztrácí z pozic. Nepochybně existuje konstelace nevyhnutelných socioekonomických faktorů způsobujících, že nejspíš dál z pozic tratit bude. Bylo by naivní až jurodivé domnívat se, že sebevíc lyžujících dětí spasí svět – cokoli si pod tím můžeme představovat. Přesto, jen v naší zemi je aktuálně bezmála milion školáků, z nichž významné většině dosud nebylo lyžování přívětivou formou představeno. Nakolik důvtipně budou či nebudou horští marketéři spolupracovat se školami a vytvářet či přehodnocovat pobídky následně předkládané těm z všestranně nejsvědomitějších dětí, zůstane jedním z klíčových faktorů pro dlouhodobé zdraví oboru.