Značení sjezdovek: Dík, pane Disney

Foto: Smugglers Notch

Barevné označení sjezdových tratí přijímáme jako samozřejmou věc, která tu byla odjakživa – přinejmenším co současná lyžující generace pamatuje. Ale i tato napohled jednoduchá klasifikační metodika prošla zajímavým vývojem.

Zatímco v poválečné Evropě přišel nějaký mně neznámý průkopník v mně neznámém roce s jednoduchým barevným značením modrá–červená–černá, jež si postupně osvojily jednotlivé lyžařské asociace v čele s rakouskou a jež coby oficiální klasifikace přetrvává dodnes, na druhé straně velké louže měla historie lyžařského značení klopotnější vývoj.

První impuls k jednotné metodologii značení tratí přišel v roce 1964 od tehdy čerstvě založené americké asociace horských středisek NSAA, jež začala čelit tlaku od pojišťoven učinit lyžování bezpečnějším. Nejpopulárnější oborový časopis, americký SKI, tehdy v říjnu 1964 uveřejnil sérii kreslených legrácek z pera předního lyžařského karikaturisty Boba Crama, nyní zde přetiskovaných po 55 letech. V té době navržené lyžařské značení (hodně odlišné od dnešního) připadalo nejen redakčnímu kreslíři matoucí a hodné ironie: nejtěžší svahy nebyly černé, nýbrž kaštanové barvy, v Evropě v té době nejrozšířenější středně obtížná trať byla značena červeně, přičemž v Americe žlutě. Tuto barvu si Evropa později přisvojila pro nepatrolovaný volný terén, přičemž Amerika naopak pro tutéž situaci zvolila červenou. A tak dál a dál; dobrých důvodů ke karikaci se našlo až až. 

Řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. NSAA se tehdy doslechla zákulisní drb, že velký Walt Disney se chystá v kalifornské Sekvojové rezervaci postavit vlastní lyžařský resort Mineral King. K realizaci skiareálu nakonec nedošlo, nicméně svědomitý stvořitel Mickeyho Mouse měl už dlouho předem naplánované detaily na svou dobu revoluční umělé lyžařské vesnice s kompletním technickým zázemím v podzemí, se zamaskovanými lanovkami a zubačkami dovezenými ze Švýcarska, zajišťujícími bezautomobilový provoz po vzoru Zermattu.

Obrovskou pozornost věnoval pan Walt, sám dobrý lyžař, i značení sjezdovek; praktické reakce zákazníků na kombinace jednotlivých barev a geometrických tvarů dlouhé roky testoval ve svém Disneylandu. Došel k poznatku, že nejsnazší terén by měl být označen kruhem, psychologicky vnímaným jako laskavý, mírný tvar, a zelenou barvou, podvědomě chápanou jako měkkou. Pro středně těžký terén vymyslel modrý čtverec a pro nejtěžší černý kosočtverec. NSAA považovala Disneyho řešení za tak logické a pokrokové, že jej v roce 1968 přijala za severoamerický standard, jenž vydržel beze změn dodnes. Jen v osmdesátých letech, kdy se zdokonalila úprava tratí a kladl se čím dál větší důraz na bezpečnost, oboroví marketéři pod tlakem poptávky pozvat běžnou veřejnost i na černé svahy přišli s dvěma a později i třetím kosočtvercovým „diamantem“ coby varováním před těmi nejnáročnějšími terény ve středisku.

Jak je Disneyův systém jednoduchý a nadčasově intuitivní, se ukázalo třeba v roce 2001, kdy v chaosu po teroristických atacích na New York a souvisejícím dočasném zastavení letecké dopravy americké úřady použily jeho lyžařské symboly k regulaci rychlosti postupu ve frontách na tehdy narychlo zavedené bezpečnostní prohlídky. A tak cokoli si kdo myslí o jménu Walt Disney a jeho mocném brandu, jednu věc lze těžko popřít: zábavní parky po celém světě už přes půl století otrocky kopírují Disneyho koncept, lyžařská branže jeho značení, a kdyby předčasně nezemřel a stihl zrealizovat svůj velkolepý lyžařský projekt, kdoví, jak by dnes vypadal vzor lyžařských resortů. (Ne tedy, že by právě nejslavnější účelově postavené horské aglomerace, v čele třeba s Vailem, nepřipomínaly disneylandskou Main Street, U.S.A. míň než hodně.)

Sebevíc sjednocené lyžařské značení může jen těžko cejchovat terén uniformně; snaží se pouze změřit relativní obtížnost tratí v rámci jednoho střediska. Je zjevné, že lyžař, který bude mít co dělat s černou barvou v Prkenném Dole, by si asi měl nechat zajít chuť na stejně označený Streif nebo třeba Direttissimu.