Zpátky ke kořenům? Kéž by

Foto: Mont Ripley,

Američany považuju za cokoli, jen ne konzervativní národ. Umírněnost je něčím, co neumějí snad odjakživa.

Vezměme třeba velikost jejich bydlení. V 50. letech měl typický americký jednogenerační dům plochu 980 čtverečních stop, asi 90 m2. V 70. letech to už bylo 140 m2, v devadesátých 200 m2. Před deseti lety, v roce 2005, už statistická plocha měřila 240 m2 a od té doby dál roste. Během dvou generací se tak rozloha domů skoro ztrojnásobila.

Nevím, zda to byla hypoteční krize, co probralo národ ze zvětšovacího běsnění, anebo něco jiného; většina si každopádně – zdá se – připustila, že pro své dvě děti šest ložnic a koupelen vážně nepotřebují.

Jenže co se stalo? Aby velkorysí Americanos zařadili citlivou zpátečku a z 250 ubrali na skromnějších 200 nebo 150 metrů, to by jim připadalo nejspíš moc málo ujeté. A tak jdou ze svých 250 metrů na… dvacet. Anebo i míň (9m2).

Vzorec chování projevující se zdaleka nejen v bydlení.

Namísto, aby trochu ubrali ze svého zlopověstného přecpávání se, drží třítýdenní hladovku jen na tekutinách.

Místo aby začali trochu míň utrácet, vymyslí si nakupovací půst.

Než aby o trochu míň telefonovali a míň surfovali po síti, odříznou se od technologií na rok.

Než aby mírně a postupně přidávali na pohybu, skočí rovnou na maraton.

Atakdál. US-and-A, země extrémů.

K nijak velkému překvapení jsem podobný fenomén začal vnímat i v americkém lyžování. V odvětví, v němž se poslední půlstoletí kyvadlo metronomu pohybovalo od „větší a lepší“ k „ještě větší a ještě lepší“. (A jehož trendy převzal a dál přebírá celý lyžařský svět, včetně alpských i tuzemských strání.)

Pár příkladů?

Nedávno vzniklo hnutí Mountain Rider’s Alliance, zaměřené na podporu malých skiareálů a zdůrazňující nízkou cenu a lokální vlastnictví. (Viz moje vousatá kritika branže Kam se poděla láska?, akcentující to samé.)

Taktéž nedávno přinesl nejsilnější oborový časopis Powder Magazine titulní reportáž nazvanou Nejdůležitější skiareál Ameriky. Překvapivě nepojednávala o Vailu, Whistleru anebo Aspenu, nýbrž o neznámém příměstském kopci Abenaki v New Hampshire, na východním pobřeží Nové Anglie.

Na jiném videu velebí ve stejném duchu snowboardoví profíci své prťavé domovské stráně v Minnesotě.

Atakdál, atakdál.

Nedělám si iluze, že kanibalizace malých areálků konkurencí velkých středisek nebude dál pokračovat. Přesto, každý malý svah, který najde dost sebedůvěry nahlas se začít CHLUBIT, že nemá žádné lanovky a hotely a tobogány a nevímco ještě, nýbrž jen obyčejný vlek či dva a běžné lyžování jak za starých dobrých časů – každý takový má moje nejlepší sympatie.

Právě jako univerzitní Mont Ripley v tomhle svém promo videu.

Kéž by i spousta tuzemských minikopečků přestala snít své donkichotské utopie o multimilionech dotací, jež by jim změnily osud. Žádné cizí peníze pro ně nezmění v dlouhodobé perspektivě nic. Ať se naučí poznat své zákazníky, přizpůsobí jim formu svých služeb a svou provozní dobu.

I kdyby se mělo jednat o specializované noční lyžování od sedmi večer do jedné v noci v blízkosti velkých aglomerací, například. Vyzkoušel to kdy někdo tuzemský?

Kde skiresorty berou tu svou jistotu, o co zákazníci mají zájem a o co ne, když se jich neptají?

Lanovky v našich mikropoměrech osobně považuju za mnohdy nevyžádaný předražovač lyžování a nájemného vraha času a tempa většiny sportovních lyžařů. Něco jako odpověď na nikým nepoloženou otázku. Čest každému tuzemskému kopci, jenž si na svých jednoduchých vlecích bazíruje, ba má zdravé sebevědomí se pomocí jich odlišovat a propagovat svou jinakost.

Pokud po výše naznačeném americkém vzoru i k nám někdy dorazí vlna renesance malých lyžařských provozů, nebudu tím překvapený. Natož z toho smutný.